Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.
Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net, opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.
Statistika klame
A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne.
Tato čísla ve skutečnosti zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i bývalý kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.
Chceme-li se dopídit informací o počtu opravdových katolíků, kteří věří a účastní se církevního života, musíme především sledovat účast na bohoslužbách. A tady se nenabízí nic potěšujícího. Stav v Evropě je známý a stačí jenom svědectví pamětníků, není k tomu zapotřebí žádných statistik. Jak to, že ve vyspělých západních zemích ještě na počátku 60. let kostely v neděli praskaly ve švech, zatímco dnes se jich čím dál víc prodává ke světským účelům, protože do nich nikdo nechodí? Z bývalých chrámů, kde se ještě před 20 lety slavila liturgie, jsou dnes galerie, nákupní střediska, sportovní centra, v Holandsku dokonce někde i bordely. Toto je reálná statistika, k níž není třeba cokoliv jiného dodávat.
Čtěte ZDE: Satanovo antináboženství nyní triumfuje: Katolická církev prožívá své ukřižování - zákonitě přijde i zmrtvýchvstání. Všechny národy poznají Pravdu. Ze stránek Františkova diáře to nebude...
Evropská realita
Ale kdo si libuje v číslech, tak prosím, uvádím podle statistických údajů Německé biskupské konference: Ještě na přelomu 50. a 60. let za éry starého dobrého Konrada Adenauera chodilo každou neděli na katolické mše cca 15 milionů lidí, dnes to není ani 1 milion. Pokud dobře počítám, tak v pokoncilní epoše to znamená pokles o cca 93 procent. A v Holandsku je situace ještě horší. Na počátku 60. let se účastnilo každou neděli katolické liturgie cca 4-5 milionů občanů, dnes je to necelých 100 tisíc. Podobně vypadá situace v Belgii, Francii, Švýcarsku, Rakousku, USA, Kanadě, dramatický pokles nastal i v tak tradičních katolických zemích, jakými jsou Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko. Z postkomunistických zemí se dosud dobře drželo Polsko, nicméně i tam si dnes biskupové stěžují na pokles účasti na nedělní mši sv. úměrně ke vzrůstu a upevňování neomodernismu na jistých katolických učilištích a v některých katolických periodikách.
A u nás? Stačí jenom pamatovat si něco z minulosti. Mohu dosvědčit, že ještě koncem 80. let jsem si v brněnských chrámech, když jsem nepřišel v neděli na mši s několikaminutovým předstihem, nesedl, zatímco dnes jsou v každé lavici 1-2 lidé. Všechno se nedá svádět na „zlé komunisty“ a jejich pronásledování Církve. Samozřejmě se to na úbytku věřících podepsalo, ale zdaleka ne tak dramaticky jako polistopadová éra náboženské svobody, kdy jsme měli k dispozici katolické školy i média. Zatímco komunistická perzekuce mnoho katolíků v jejich víře upevnila, polistopadové neomodernistické rozřeďování základních pravd uvnitř samotné Církve je přivedlo, zejména mladou generaci, ke skepticismu, náboženské lhostejnosti nebo i k úplnému ateismu. Přesně podle západoevropského a severoamerického vzoru.
Zastánci „ducha koncilu“ tato smutná čísla nepopírají, nemohou ignorovat, co vidí na první pohled každý, kdo si něco pamatuje a je schopen srovnávat. Argumentují však, že toto je pouze evropský a severoamerický fenomén jakožto důsledek blahobytu, na jiných kontinentech je prý situace zcela jiná, zvláště v Latinské Americe a v Africe Církev utěšeně a rychle vzkvétá. Jenže i toto je hluboký omyl. Jestliže v Latinské Americe Církev „vzkvétá“, jak potom vysvětlit, že v tradičně katolické Guatemale se dnes už přes 50 procent obyvatel hlásí k letničním a evangelikálním sektám severoamerického původu? Jak to, že k těmto denominacím v katolické Brazílii za posledních pár desítek let odpadlo cca 60 milionů katolíků?
Čtěte ZDE: Sedm démonů v Římě: Preláti v moci plesnivého ducha. Marxismus, poté islám. Jednu generaci před zánikem? 35 zavražděných křesťanů jen "bláznivý výstřelek"? Generální útok na Krista ve Františkově režii
Afrika klame
A Afrika? Je pravdou, že diecézní semináře jsou přeplněny, o kněžský dorost není nouze, jenže pokoncilní nauka hlásající toleranci i k šamanským ritálům, jež jsou ve skutečnosti vzýváním démonů, způsobila, že tyto pohanské, ba dokonce satanistické prvky ve velké míře pronikly do konkrétní praxe náboženského života tamních katolíků. Poslání kněze si domorodci mnohdy pletou s posláním šamanů a čarodějů, klasickým příkladem je bývalý arcibiskup Millingo, před lety postižený exkomunikací.
Nutno si položit varovnou otázku, jestli obrovský zájem o kněžství v Africe není důsledkem toho, že věřící od katolického duchovního očekávají totéž, co animisté od svého šamana: zázraky, rituální tance, vzývání „duchů“ (ve skutečnosti démonů) atd. Znepokojující je rovněž skutečnost, že velká část afrických kněží žije promiskuitně podobně jako animističtí šamani. To rozhodně není v souladu s očekáváním, které vkládali do evangelizace Afričanů katoličtí misionáři minulých staletí. Arcibiskup Marcel Lefébvre při svém misijním působení v Gabunu striktně dbal na to, aby katolická spiritualita se důrazně lišila od šamansko-animistické – a měl úspěchy, dodnes Gabun patří k jedněm z katolicky nejzachovalejších afrických zemí.
Poměrně dobře si vede Katolická církev v Asii. Filipíny jsou tradičně katolickou zemí, svádějící těžké boje s islámem, katolíci nevykazují žádný úpadek, v Jižní Koreji již několik desetiletí probíhá neustálý nárůst praktikujících katolických věřících, podobně je tomu v Indii, kde je pořád živý duch bl. Matky Terezy navzdory útlaku ze strany hinduistů. Rychle narůstá počet praktikujících katolíků v komunistických zemích, kde je Církev pronásledována: v Číně a ve Vietnamu. Dobře si vede Katolická církev i ve státech bývalého Sovětského svazu, především na Ukrajině a v Bělorusku.
Čtěte ZDE: Satan puštěn z řetězu: Šílenství a zloba proti pravdě a rozumu. Bůh má své plány: Pomoc přijde, až utrpení vyvrcholí. Nepřátelé na ústupu, obnova nebeské slávy. Vize Kateřiny Emmerichové se naplňují
Jaro Církve ne a ne přijít
Konečným výsledkem tedy je, že Církvi se daří v tom nejlepším slova smyslu tam, kde je buď více nebo méně pronásledována a musí svádět zápas o svoji identitu (asijské státy), nebo tam, kam dosud nepronikl ve větší míře zhoubný pokoncilní neomodernismus (země bývalého SSSR). Reálně však proti poměrům před 50-100 lety počet praktikujících katolických věřících celkově poklesl a zdaleka nelze říci, že z těch cca 250 milionů, již dosud praktikují, všichni zastávají autentickou katolickou nauku. V Západní Evropě a v Severní Americe žel i značná část těch, co pravidelně chodí v neděli do kostela, akceptuje antikoncepci a mimomanželský sex, nevěří v transsubstanciaci při mši sv., v existenci ďábla a pekla apod., dožaduje se kněžského svěcení žen atd. V Latinské Americe zase velká část praktikujících věřících zastává pod vlivem některých duchovních teologii osvobození, slučující křesťanství s marxismem, v Africe se zase zhoubně projevuje propojení křesťanství s pohanským a démonickým animismem.
Objektivně proto nelze nad statistickými čísly nynější Katolické církve vůbec jásat. To má být „jaro Církve“, které sliboval Druhý vatikánský koncil? Nicméně slib Pána, že „brány pekelné ji nepřemohou“, je neodvolatelný a vždycky platný. V Západní Evropě a v Severní Americe se schyluje k těžkému konfliktu Církve s genderovou ideologií, jak dokázaly loňské události ve Francii a jak je zřejmé nyní z Evropským parlamentem schválené zprávy poslankyně Lunacekové.
To povede nutně k perzekuci, možná i ke krvavé. Neomodernistická rozřeďující teologie se tady odhalí jako zrádce a spojenec všech socialistů a liberálů, propagujících genderistická zvěrstva. Katolická ortodoxie se tak prokáže jako jediná myšlenková síla schopná bránit přirozený mravní zákon a autentické morální hodnoty.
V tom je naděje Církve do budoucna.
Zdroj.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde