V této době prožívá církev to, co podstoupil Ježíš během svého čtyřicetidenního půstu na poušti: tři pokušení Satana, který se snažil Božího Syna zlomit, učinit konec jeho půstu, přimět ho k pýše, sklonit ho až k zemi, aby se klaněl knížeti tohoto světa.
Tytéž síly zlého usilují zlákat církev stejnými třemi pobídkami: aby zanechala pokání a odříkání, aby sledovala svou vlastní autoritu podle ukazatelů pozemských ideologů a nikoliv podle parametrů nauky a Tradice; aby přijímala klidně hříchy jako takové, nikoliv jako otroctví a spravedlivý trest duše, jak tomu vždy učila katolická teologie.
Falešné a kruté milosrdenství
Všechna satanova pokušení odmítal Pán tak, že citoval bibli z 5. knihy Mojžíšovy: První odpověď zněla: »Stojí psáno: Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst« (Mt 4, 4). Druhá: »Také stojí psáno: Nebudeš pokoušet Pána Boha svého« (Mt 4, 7). Třetí, která byla jasná jako dvě předchozí, tak jako každé Ježíšovo slovo, byla navíc rozhodná:»Odejdi, Satane. Stojí psáno: Jedině Pánu Bohu svému se budeš klanět a jen jemu vzdávat úctu« (Mt 4, 10).
Poslední dva příkazy dopadají na Popeleční středu jako ledová sprcha na současnou církev: roztržitá, pokoušená, zaslepená, ohlušená současnou sociální tématikou, není schopna rozlišovat moudře chorobné problémy této někdejší křesťanské civilizace, je neschopná rozeznat dobro od zla, ošklivost od krásy, vyrovnanost od deformace, a duše jsou tak naváděny, aby se nechaly vláčet k děrám svých smyslů a neřestí, k propastem deformací kulturních a psychologických, k černé díře intelektuálních a duchovních frustrací v důsledku voleb spíše imanentních než transcendentních.
Vydrážděné egoismy a hedonismy obloudily vnímavost svědomí, že jen Kristova církev je schopná znovu probudit. V našich časech je postní doba prožívána v katolickém světě především jako příležitost k solidaritě s tím, kdo má materiální potíže; zatímco těm, kteří potřebují duchovní podporu, se nabízí falešné a kruté milosrdenství, která zanechává osobu takovou, jaká je, zbavuje ji skutečného osvobození od hříchu - lítostí, obrácením, opravdovou změnou života, jak o ní hovoří Ježíš s Nikodémem: »Amen, amen, pravím ti, kdo se nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království« (Jan 3, 3).
Čtěte ZDE: Satanovo antináboženství nyní triumfuje: Katolická církev prožívá své ukřižování - zákonitě přijde i zmrtvýchvstání. Všechny národy poznají Pravdu. Ze stránek Františkova diáře to nebude...
Otevřít cestu Prozřetelnosti
Sevřená v pokušeních hříchu a domnělých osobních individuálních práv nenachází tato osoba v církvi zdroj a koupel obrácení, lázeň vždy naléhavě nabízenou v době svatopostní. Církev tuto dobu vždy prožívala jako čas pokání, odříkání, abstinence, intenzivnější modlitby a duchovního zdokonalování, onoho návratu od práv k povinnostem, k zdokonalování duše, k praktikování teologických a kardinálních ctností a ustavičného uctívání Eucharistie.
Fatimská Panna Maria učila tři nevinné pasáčky modlitbě za obrácení hříšníků, kteří jsou v nebezpečí věčné záhuby, modlitbě, která se nyní recituje po každém desátku růžence: »Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují«.
Modlit se a přinášet Bohu oběti pro dobro hříšníků, to je to, co žádala Maria od lidstva. Na druhé straně Spasitel řekl: »Amen, amen, pravím vám, o cokoliv budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám. Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste a dostanete, aby se vaše radost naplnila« (Jan 16, 23-24).
Modlitbou může církev získat více než aktivitou: materiální činnost dosáhne vytoužených efektů jen tehdy, když modlitba a odříkání otevřou cestu Prozřetelnosti.
Zdroj.
Doporučujeme
Robert Mäder švýcarský katolický kněz nám v textu starém sto let ukazuje, že liberální satanokracie není... více čtěte zde
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde