Svatý Mikuláš se narodil zhruba v roce 270 v řeckém Patrasu. Kolem roku 300 se jako mladý muž stal biskupem v Myře v dnešním Turecku. Brzy poté tam začalo pronásledování křesťanů. I Mikuláš se dostal kolem roku 310 do zajetí a byl v žaláři těžce trýzněn.
Během následujícího rozkvětu křesťanských komunit za císaře Licinia již byl velmi oblíbeným biskupem, rozsáhle aktivním v oblasti dobročinnosti. Byl též velmi zapáleným obhájcem víry a bojovníkem proti ariánství a pohanství. Je mu připisováno zničení několika pohanských chrámů. Zároveň se též zasazoval o spravedlivý přístup obviněným či k cizincům, moudře dohlížel na spravedlivý chod soudů. Stal se známým též jako ochránce nespravedlivě obviněných.
Zúčastnil se prvního nicejského koncilu, kde se tvrdě postavil proti přívržencům ariánství. Jeho moudrost, pevnost a rozhodnost je poněkud v kontrastu s jeho dnešním vyobrazením dobromyslného až senilního dědy s vatovým plnovousem provázeného daleko více "zajímavými" a "inspirativními" čerty.
Mladý Mikuláš
Zázraky, které se v následujících staletích udály na jeho přímluvu, byly základním stavebním kamenem jeho pozdější lidové popularity na Západě. Již tehdy se dostaly poněkud do pozadí reálné kontury jeho osobnosti. Ty není až tak snadné poznat, neboť nejenže žil v pro nás velmi vzdáleném čase, navíc po sobě nezanechal ani žádné spisy - a nade vší pochybnost po žádné popularitě ani sám netoužil.
Mikuláš se narodil ve zbožné a bohaté rodině. Právě narození v křesťanském rodinném prostředí, výchova ve cti a dostatek prostředků ke vzdělání byly skvělými hřivnami do jeho dalšího života.
Přes velký zděděný majetek vedl střídmý život v touze naplnit slova evangelia "Hleďte, abyste nekonali svou spravedlnost okázale před lidmi". To je ostatně důvodem, proč o mnoha činech tohoto světce nevíme a o jiných se dozvídáme velkou oklikou.
Působení svatého Mikuláše
Mikuláš podporoval mnoho osob a rodin, které byly v uzkých například takovým způsobem, že jim tajně a anonymně házel oknem či komínem do domu peníze. Legendárním se stal jeden Mikulášův dobrý skutek, při němž byl nakonec "přistižen" (proto o něm také víme). Jeden zchudlý šlechtic neměl již pomalu ani co jíst a doma měl tři dcery. V zoufalosti uvažoval, že je povede k prostituci. Dcery ustavičně plakaly.
V tom se objevil mladý Mikuláš a tajně vhodil do šlechticova domu pytlík zlata. Šlechtic mohl první dceru s věnem provdat a ze zbylých peněz táhnout domácnost. Stejným způsobem Mikuláš pak věnoval zlato ještě dalším dvěma dcerám. Příběh se pak stal předmětem mnoha vyobrazení, nejznámější je obraz Fra Angelica.
Celé Mikulášovo mládí provázely podobné skutky. Poté, co se stal biskupem, vybral vzdělané a ctnostné spolupracovníky a započal obrodu celé diecéze. Kromě "vyšší politiky" - svého boje za víru, proti pohanství a bludařství - zajišťoval pro svoji diecézi dostatek obilí v době hladu, chránil nespravedlivě odsouzené (jednou sám na poslední chvíli vytrhl katovi z ruky meč), slavný je také příběh, kdy zachránil tři insolventní studenty před krutým krčmářem.
Čtěte ZDE: Mimořádná démonická aktivita: Ďábel je velmi reálný. Ubráníme děti před fascinací okultismem? Český Mikuláš, anděl a čert v souboji se silami temnot
Odkaz svatého Mikuláše
Z charitativní činnosti svatého Mikuláše vzešla později představa, že na Štědrý den přichází z nebe, aby obdaroval hodné děti. Široce se rozšířila v křesťanských zemích a byla podnětem především pro samotné děti - aby se chovaly dobře a učily se žít zbožným životem.
U nás ke spojení postavy sv. Mikuláše s vánoční nadílkou tak úplně nedošlo. V naší tradici se mikulášská nadílka konala vždy v předvečer světcova svátku. Pojednávají o tom nejstarší zápisy již ze 14. století. Jinde, např. v některých oblastech Slovenska, se Mikulášova štědrost připomíná přesně v den jeho památky, 6. 12. - v ranních i večerních hodinách.
V pozdějších dobách se legenda stala trnem v oku protikřesťanským silám. Protože ji nebylo možné vykořenit kompletně, byly vymýšleny i jiné postavy pro odvedení pozornosti od světce.
Světec překáží
Tak byl například ve Francii svobodnými zednáři vynalezen Pere Noël (Otec Vánoc). Titul Pere symbolizuje starého moudrého muže v patriarchální roli mezi obyčejným lidem. Noël je zvoláním radosti, podobně jako Aleluja, obvykle vyhrazeným pro období Vánoc. Pere Noël tak ve Francii a v zemích pod někdejším kulturním vlivem Francie dělá úplně totéž jako svatý Mikuláš, ale už není odrazem katolické charity a svatosti. Reprezentuje tak jakousi filantropii bez transcendentální příčiny, tedy čistě profánní a sekulární legendu (něco jako G. Soros nebo B. Gates, chtělo by se dodat).
Oproti tomu protestanté, kteří nenáviděli kult svatých, nahradili postavu Mikuláše severským kouzelníkem Santa Clausem. Tento pohádkový koncept obohacený atributy jako jsou saně či sobové odchýlil obdiv dětí od náboženské postavy s pevnými konturami na smyšlený fantastický svět.
Čtěte ZDE: Halloween: odporný americký import? Nechte nám náš klid na dušičky. Podzimní procházka se vzpomínkou na zemřelé. Duchovní úpadek a popkultura. Leccos je trochu jinak
Oživlá karikatura
V naší domácí tradici to s Mikulášem dopadlo dosti podobně jako s ostatními symboly a postavami kdysi tak duchovně naplňujících svátků. Tento stav je v souladu s dřívější i dnešní protikatolickou, komunistickou a další propagandou. Podporuje jej navíc kromě nevíry všeobecný blahobyt a hedonismus ruku v ruce s popkulturou včetně té "serióznější" kultury typu pohádek Anděl Páně či staršího S čerty nejsou žerty.
Dobro je vlastně relativní, symbolizované slabými, roztomile slabomyslnými až "nablblými" postavami, zatímco zlu je přisuzován racionální rozměr (tedy, ne že by jej nemělo), bystrá rošťáckost, osobitost a ona tolik potřebná (na straně dobra chybějící) spravedlivost. Proto i největší mikulášskou atrakcí jsou čerti-sympaťáci.
Všeobecně rozšířenou fascinaci zlem - a zároveň neschopnost domyslet jeho skutečný rozměr a dopad - mezi lidmi, s odrazem v kultuře i současné podobě lidových zvyků, jsme již zde podrobně rozebírali mnohokrát. Ani zítřejší předvečer svátku jí nebude ušetřen. Ke škodě všech, především pak dětí.
Nezapomínejme na svatého Mikuláše
Mikuláš z Myry zemřel 6. prosince. Pohřben byl původně v Myře, avšak v 11. století, kdy se Byzantská říše potácela pod útoky nájezdníků, stala se Malá Asie součástí islámského světa.
Pád Mikulášova hrobu do rukou muslimů vyburcoval italské námořníky, kteří v roce 1087 Myru přepadli a ostatky odvezli do Bari (prázdný sarkofág stojí v Demre dodnes). Kryptu s Mikulášovými ostatky posvětil roku 1089 papež Urban II.
Mikuláš není jenom dědou, který dětem zítra přinese sladkosti. Je mocným světcem, na jehož přímluvu se mohou stále dít zázraky. O síle jeho přímluvy svědčí také to, že je v jisté tradici počítán mezi čtrnáct svatých pomocníků, jejichž pomoc v nouzi je obzvláště účinná.
Není tedy zrovna teď ta pravá chvíle vzpomenout na (toho skutečného) svatého Mikuláše?
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde