Rok po vydání románu H. G. Wellse Moderní utopie, jehož název mluví sám za sebe, vychází z pera Roberta H. Bensona román Pán světa. Skutečně, jen těžko bychom hledali dvojí protikladnější vnímání dějin. Na to, abychom mohli docenit tento Bensonův počin, je nutné se seznámit s atmosférou, která předcházela I. světové válce a dominovala konci 19. a počátku 20. století.
Atmosféra konce století páry
Jestliže pomineme úzkou vrstvu nábožensky nebo dekadentně orientované umělecké elity, která se necítila příliš pohodlně v nastupujícím industriálním věku všude pronikající technicity, tak musíme přiznat, že drtivá většina obyvatel Evropy a Severní Ameriky byla dokonale ovládána utopickou představou přerodu světa do nové, lepší formy.
Jejich pocit byl motivován fascinujícím nástupem technického pokroku, neustále akcelerující v podstatě až do dnešních dnů, přinášejícího kromě změn ve fyzickém a sociálním bytí lidí i podněty pro inovaci představ o budoucnosti lidstva. Zatímco všechny představy historických civilizací vycházely z modelu postupné degradace původního „zlatého věku“ do forem s nižší kvalitou a končily zpravidla katastrofickou vizí zániku, cyklického v pohanství a definitivního v křesťanství, tak nové představy bující od 19. století počítaly s úplně opačným vývinem.
Podle nich se lidstvo pomalu, ale neúprosně vyhrabávalo z bahna primitivismu a závislosti na fyzických vlastnostech, aby se v konečné fázi vývoje maximálně zdokonalilo a fyzikální danosti ovládlo ve svůj prospěch. Události druhé poloviny 19. století jako by tento trend potvrzovaly. Dnes si už jen těžko můžeme představit ten úžasný šok, který museli pociťovat lidé žijící většinou v agrární společnosti, když uviděli poprvé vlak, auto nebo letadlo, slyšeli poprvé rozhlas, nebo vkročili do továrny. Představa nesmírné akumulace lidské moci, dosud dřímající a ukryté v hlubinách nevědomosti, musela být ohromující.
Zvyk nás naučil dívat se na tyto věci jako na samozřejmé, ale na přelomu 19. a 20. století samozřejmé nebyly. Najednou se vynořily, jakoby z nebytí vyčarované lidskou rukou, a nedaly se popřít. Daly se vidět, hmatat a používat. A s nimi měl přijít nový lepší svět. Mluvit v takové chvíli o zániku a bestialitě konce dní znamenalo uvrhnout na sebe stigma zaostalého náboženského fanatika, nebo přímo blázna.
Čtěte ZDE: Blíží se konec věků? Ruský filosof Solovjov před sto lety předpověděl Evropskou unii a tvrdil: Antikrist bude prezidentem EU. Tragédie dneška: Svoboda bez obsahu
Tehdejší literární protiproud
Přesto se našli jedinci, pro které byl zánik světa skutečností nepříliš vzdálenou a odsouvanou za nedohledné horizonty dějin. Pro Léona Bloye, J. A. de Gobineaua nebo V. S. Solovjova to byla realita, kterou viděli přicházet se zákonitou neodvratností. Avšak pouze Solovjov se pokusil v Krátké legendě o Antikristovi z roku 1900 dát těmto pocitům formu uceleného literárního příběhu založeného na křesťanské tradici.
Těžko říci, zda Benson znal tento poslední spis zastánce pravoslavně-katolického sjednocení. Pokud ne, tak je pozoruhodné, jakou podobnost vykazují představitelé Antikrista v obou prózách. Nejedná se o bestiální satanisty, ale naopak o jakousi ztělesněnou esenciální humánnost. Tím se však podobnost knih vyčerpává, pokud samozřejmě nepovažujeme za podobnost společný křesťansko-apokalyptický základ. Solovjov sice geniálně prorokuje vznik Spojených států evropských v 21. století, ale jinak, až na drobné zmínky o blíže nedefinovaném hmotném pokroku, má tato vize všechny atributy teologické fikce, která se může odehrávat v kterékoli době.
Hyperdynamické techno-kulisy byly v té době vyhrazené pro optimistické mládežnické romány Julese Verna nebo socialistické utopie H. G. Wellse; o záplavě podřadnější sci-fi literatury ani nemluvě. Literární význam R. H. Bensona spočívá mimo jiné v tom, že spojil prvek zobrazení maximálního technologického pokroku s apokalyptickou vizí. Tento technický prvek byl vysmíván českým spisovatelem J. Durychem, který v recenzi knihy E. Baumanna La paix du septieme jour z roku 1921 vzpomíná sarkasticky i Bensonova Pána světa: „Vyhnání křesťanů z Říma, jak je líčí Benson a Baumann, pomocí vzducholodí, policistů, revolverů a otravných pum zabíhá silně do filmové americké komiky.“
Tato námitka obstojí pouze v případě, pokud někdo hodnotí Bensonův román pod zorným úhlem těch nejvyšších literárních kritérií, kterých je Durych oprávněným reprezentantem. Durych ostatně přiznává, že je to právě jeho estetismus a ne relevantní teologické argumenty, který mu brání akceptovat takovou představu Antikrista. Z dnešního pohledu však Bensonovo dílo už nepředstavuje román osamocený v záplavě děl opačné tendence, ale je spíše polozapomenutým průkopníkem literárního žánru zvaného anti-utopie. A na ty se nekladou podobné nároky jako na geniální barokizující prózy Durychovy, naopak zároveň jednou z jejich hlavních funkcí je i zobrazování techniky, jako „satanizujícího“ prvku. To ale Durych nemohl samozřejmě předpokládat.
Anti-utopie
U Bensonova Pána světa se setkáváme s pozoruhodným jevem: v hierarchii současností akceptovaných anti-utopií zůstává polozapomenutý někde na chvostu, a to i přes skutečnost, že jako první a jeden z mála domýšlí zkázu do definitivního konce. Poslední věta románu zní: „Potom pominul svět a jeho sláva“. Těžko si představit nezvratnější popření pokroku.
Nejpreferovanější anti-utopií je v současnosti Orwellův román 1984. Při vší úctě ho však můžeme označit jen za popis toho, co již bylo v dané chvíli realitou. Pro srovnání: když Benson psal Pána světa, většina Evropy byla monarchická a ve Vídni vládl František Josef I. Když Orwell popisoval totalitní socialistický režim, tak ten byl již realitou ve více než jedné třetině světa.
Není také žádným tajemstvím, že Orwell, který se vyprofiloval postupem času až na denuncianta svých komunistických literárních kolegů, začínal jako anarcho-levicový bojovník ve španělské občanské válce. Co všechno tam dělal, to víme jen z jeho svědectví v Holdu Katalánsku, takže to nemusí být zas tak úplně všechno. Každopádně je pravděpodobné, že s levicově-totalitním smýšlením a akcí měl víc než jen platonické zkušenosti. S takovou výbavou není pak problémem popsat režim logicky z ní plynoucí. Kouzlo jeho románu pominulo v roce 1989, tedy jen pět let po jeho fiktivním časovém ukotvení. Ukázalo se, že Orwellův horizont nesahá za atmosféru stalinské éry 1930 – 1952, i když mnozí používají terminologii z jeho románu na pojmenování některých praktik současného panliberalismu.
Mnohem silnější intuici, s jakou vystihl svět budoucnosti Orwell, měl Aldous Huxley v románu Krásný nový svět. Tam už jsou všechny současné degenerativní trendy vítězného liberalismu zobrazené v karikované a obludné podobě. Například porod je považován za cosi ohavného, podobně jako manželství, a promiskuita je povinná. Staré lidí odkládají umírat do speciálních domovů, aby nikdo neviděl smrt. Ale i zde vynikne Bensonova intuice, když v Pánu světa popisuje speciální instituci pečující o smrt přestárlých a zoufalých – s názvem Eutanasie.
Také Huxleymu nezáleželo na tom, aby dovedl úpadek až do konce. Jeho individualistický mysticismus mu samozřejmě zhnusil moderní civilizaci, ale osud světa ponechal otevřený, bez nějaké určité eschatologické vize. Je nutné též dodat, že metafyzické síly v jeho románu nehrají roli, ačkoli jistou víru nepostrádá, jak dokazuje jeho biografie otce Josefa nazvaná Šedá eminence.
Čtěte ZDE: Slavná vzpomínka na budoucnost. Evropa se sjednocuje a Antikrist přichází
Antikrist
Bylo by zdlouhavé a zbytečné se nyní zabývat celými dějinami literární anti-utopie: Zamjatinovým románem My, Jungerovým Heliopolisem, Burgessovým Mechanickým pomerančem, Bradburym, Henleinem atd., protože bychom se posunuli do úplně jiné roviny a Bensonova originalita by se utopila v záplavě rozmělňujícího balastu, který zaplavil tento literární žánr a uzavřel definitivně kruh jeho možností. Mým úmyslem bylo poukázat na dvě věci: na Bensonovu originalitu a prvenství; a také na skutečnost jeho ignorování ze strany oficiální literatury.
Dopátrat se příčin tohoto přehlížení zřejmě nebude práce příliš náročná. Je evidentní, že v současné době se autor, který svou katolickou ortodoxnost v literatuře povýšil na program, nemůže stát miláčkem literárních mandarínů upřednostňujících Elfride Jelinek a Harolda Pintera. Čtení Pána světa by jim připadalo nudné a šablonovité, s dovětkem, že to všechno už někde slyšeli, četli nebo viděli. A skutečně by se nemýlili, protože to, co Benson předkládá v tomto románu, je staré jako svět sám.
Je to představa jeho konce. V křesťanské představě je spojen s příchodem Antikrista, a to je zřejmě druhá příčina, pro kterou se podobná kniha těžko tráví. Oni totiž mnozí z těch znuděných jsou jeho dychtivými očekávateli, i když si to možná docela neuvědomují. A do třetice: zní to neuvěřitelně, ale Bensonovi se zcela podařilo trefit do naší současné reality, jako by byl naším současníkem. Domýšlí ji do důsledků, až po ty nejvzdálenější. Například komunisté zde nebojují proti socialistům a zednářům jako v nějaké neostalinistické orwelliádě, ale pěkně v jednom šiku proti katolíkům. Nic vám to nepřipomíná?
Pán Světa
Děj románu se odehrává, jak už bývá v takových dílech zvykem, ve 21. století. Naše přítomnost platila tehdy za něco nesmírně vzdáleného, něco, o čem se mohlo beztrestně fantazírovat – bez rizika dožití se popisovaného data.
Svět je rozdělen na velké politicko-správní bloky. Rusko bylo pohlceno čínsko-japonským gigantem, podobně jako Austrálie, a nad světem se vznáší mrak válečného kataklyzmatu nevídaných rozměrů. Jejich iniciátorem jsou sjednocené státy Orientu, poháněné náboženským fanatismem. V této souvislosti se v románu vyskytují věty, jejichž aktuálnost zamrazí: „Hrůzu šířila pověst, že vzpruhou hnutí byl náboženský fanatismus a že trpělivý východ konečně se odhodlal novodobými náhradami za oheň a meč obrátit na víru ty, jejichž většina zřekla se jakékoliv náboženské víry, vyjímaje víry v lidstvo.“
Evropa a Amerika, dva bloky ve stádiu završení humanitářské a osvícenecko-liberální rekonstrukce, se utápějí ve strachu z nastávajícího konfliktu. Pod povrchem této starostlivé atmosféry klokotá život jako vystřižený ze současnosti: auta, letadla, vzducholodě, všechno se to neustále přesouvá z místa na místo, telefony vyzvánějí a co se mohlo zautomatizovat, to je zautomatizované, až po výtahy s jídlem šplhající doprostřed stolu. Města jsou vydlážděná gumou, aby tlumila hluk, a v podzemí rozkvétají další města.
Univerzity jsou zrušeny jako semeniště kultury staromilského konzervatismu a právě se chystá ustanovení evropského parlamentu. Katolická církev je vytlačená na periferii, krvácí neustálým masovým odpadlictvím laiků i kléru a čeká na poslední úder, který ji definitivně ochromí.
Čtěte ZDE: Šok z přelomu tisíciletí: Poselství z Fatimy prý patří minulosti. Polorozbořené město a umírající „biskup v bílém“. Rozpory se vrší. Kdo a proč cenzuruje výroky Panny Marie?
Hlavní hrdina románu
Hlavní hrdina, nebo spíše jeden z hlavních hrdinů, mladý pater Percy Franklin, narodivší se již do nové doby, si nechá na začátku příběhu vyprávět genezi tohoto vývoje od přestárlé lidské mumie, pana Templetona, posledního žijícího toryho. Ten předpovídá nové pronásledování katolíků od katolické (všeobecné) anti-církve. A skutečně, v románu nevystupují jednotlivé ideologické frakce vzniklé od dob osvícenství jako političtí nepřátelé, ale panuje mezi nimi dojemné sbratření. Komunisté a zednáři, socialisté a liberálové, panteisté i ateisté, všichni v jednom šiku za krásnější svět. Velmi důvtipné je od Bensona to, že popisuje chování států ovládaných komunisty ne jako internacionální, ale v klasickém mocenském smyslu jako partikulární a nacionální. To je na rok 1907 celkem slušný výkon. Poslední brzdou pokroku jsou zfanatizované východní hordy a rychle se scvrkávající Církev.
Těch se obává i další z hrdinů, komunistický panteista Oliver Brand, poslanec parlamentu. Se svou stejně pokrokářskou ženou Mabel dychtivě očekávají zprávy z Východu. Z očekávání je vytrhne jen tragedie, které je účastna Mabel; zřícení vzducholodě a následná smrt množství lidí. V chaosu Mabel spatří kněze, jak zaopatřuje umírajícího. Je v šoku a Oliver do ní musí napumpovat množství verbálních sedativ. Zkarikuje kněze i víru a jeho výklad končí vnitřním monologem korunovaným větou: „A právě tato odporná věc (víra) tak dlouho hatila hnutí za eutanasii s celým jejím skvělým milosrdenstvím.“
Mezitím ale přichází na scénu deux ex machina, který jakoby mávnutím kouzelného proutku odvrátí válečnou katastrofu a zjedná celosvětový mír. Jeho jméno je Julian Felsenburgh. Nikdo neví, odkud se vynořil, neznají jeho minulost, ale stačí, aby promluvil, a zástupy stojí v němém úžasu. Ovládal všemožné jazyky a „byl zjevem, který patřil spíše do věku rytířství: byl ryzí, čistou, podmanivou osobností, jako usměvavé dítě.“ Jeho tváří nelomcuje satanský škleb. Naopak. Je pravou parodií na Krista, má ušlechtilé rysy, klidná gesta a laskavý pohled. Připomíná to historku, kterou popisoval Léon Bloy ve Starcovi z hory: dcera jeho přítele jednou přišla za rodiči s tím, že viděla ve snu Satana. Oni, zděšeni, snaží se jí to vymluvit, očekávajíce, že viděla strašný obraz. Když se jí ptají, jak vypadal, odpověděla: „Byl nesmírně krásný.“
Fascinující vizionář
Když Felsenburgh zavítá do Londýna, davy se valí vstříc, aby pozdravili zachránce světa. Oliver s Mabel jsou očarováni. Svět je krásný. Je zde však jeden problém – Oliverova matka.
Tento starý zvrásněný relikt minulosti se totiž neustále dožaduje kněze. Nakonec ji načapají „in flagranti“ při zpovědi s Paterem Percym. Taková ohavnost v domě poslance je skličující. Shodnou se na tom, že se už nesmí opakovat. Po Felsenburghově triumfu Mabel, která v něj uvěřila, přemlouvá stařenu, že Království Boží už přišlo a že bohy jsou všichni lidé. Bezmocná stařena však nechce pustit růženec a stále se dovolává kněze. Co dělat? Jsou zde však chlapci z Eutanasie, aby přišli na pomoc. Když je po všem, Mabel oznamuje vrátivšímu se Oliverovi novinku.
„Eutanasie?“ Zašeptal jaksi něžně.
Přikývla.
„Ano,“ řekla „právě když se dostavil poslední zápas. Vzpírala se, ale věděla jsem, že by sis to přál.
„Je fascinující to číst a uvědomovat si, jak Benson předběhl svoji dobu.
Mezitím Pater Percy odlétá do Říma na papežovo předvolání. Z Říma se stal na konci dní arcirelikt zašlých dob. Papežové schválně vyhnali z města veškerou techniku a pokrok, uličky se utápěly v klasickém smradu koňského trusu a svítilo se svíčkami a petrolejkami. Do ulic se vrátila barokní nádhera a všechny korunované hlavy vyhnané ze svých zemí se vrátily do lůna Církve, kde při jejich pastýřovi, který jediný je ještě uznával, trávili zbytek svých dní.
Pater Percy předkládá papeži zprávu o Felsenburghovi. Popisuje úžasný mír a klid, který zavládl bez Ježíše Krista: „lidé poznali, že svornost je lepší než nesvornost, a naučili se to mimo Církev. Ba i přirozené ctnosti najednou bujně vzrostly …“ Kněží odpadávají a „přijímají ho, jako přijímali Velebnou Svatost“. Jediné řešení vidí pater Percy v „modlitbě, mši a růženci“ a v založení nového řádu pro muže i ženy se slibem chudoby, přísnosti, čistoty a mučednictví.
Papež svolí po obdržení zprávy, že Felsenburgh byl jmenován prezidentem Evropy, a zakládá Řád Krista Ukřižovaného. Pater Percy je jmenován kardinálem v Anglii.
Čtěte ZDE: Kruh se uzavírá: Šíření levičácké agendy Vatikánem potvrzeno. Za vším hledej Sorose a jeho peníze. Nesvatá aliance otřásá křesťanstvem, František znovu nástrojem zkázy. Zvolí američtí věřící Hillary?
Věštba pokračuje
Události dospěly tak daleko, že se chystají nové panteistické obřady po celém světě a jejich konstruktéry jsou odpadlí kněží. To je poslední kapka pro skupinu katolíků, kteří se rozhodnou vyhodit do povětří palác nového obřadu. Spiknutí je odhaleno a jako odveta je Řím srovnán se zemí. V ulicích měst začíná masakr katolíků plný příšerných obludností. Mabel Brandová věřící v nové všesbratření je konfrontována s bestialitou lůzy. Její svět se zhroutí a ona odchází do ústavu Eutanasie, kde páchá sebevraždu.
Po vybití prelátů zůstávají na světě už jen tři. Kardinál Franklin je zvolen za papeže, jmenuje nové kardinály a udržuje podzemní církev. Odchází do Palestiny k hoře Karmel. Odtud ho vede syrský kněz k bílým skaliskům zvaným Megiddo: „Někteří je nazývají i Armagedon“. Tam očekávají konec.
V Evropě, na základě nově přijatého zákona o zkoumání smýšlení, udává renegát kardinál Dolgorovski místo papežova pobytu. Rozhořčení milovníci lidstva neváhají: je sestavena symbolická letecká flotila podle počtu sjednocených států, aby definitivně vymazala vřed křesťanství z tváře země.
To, co následuje potom, je už jen logickým (z křesťanského pohledu) završením dějin světa. Během poslední mše zastíněné přicházejícím Felsenburghem a jeho stroji se oboří Dny hněvu na svět a nastává konec.
Zapomenutý klenot
Je třeba otevřeně přiznat, že každý, kdo bere tuto knihu do rukou, velmi dobře ví, jaký bude její závěr. Ale i přesto je hypnotizující vždy znovu číst o tom, čemu se zdráhá přitakat naše představivost, o úplném zániku. Benson měl velkou erudici v popisu mimosmyslových vjemů, jako to dokázal již ve své prvotině Neviditelné světlo. To mu umožňuje v Pánu světa dodat punc pravděpodobnosti i tam, kde většinou lidská mysl selhává, jako například při popisu vizí umírající Mabel, nebo světa rozpadající se pod vlnami Božího hněvu.
Tam, kde se technické nebo politické detaily rozcházejí se současností, čtenář shovívavě přivře oči. A rád, protože je má už tak dost vytřeštěné při představě, co nás ještě čeká, pokud se toho dožijeme.
Význam Bensonovy knihy spočívá i v tom, že nás připravuje na potencionální mučednictví formou stravitelnou i pro současné čtenáře brožovaných fantasy edicí. Ve Slovníku anglické literatury z vydavatelství Libri se dočteme, že: „jeho romány jsou popularizací a obhajobou katolického náboženství“. A je to míněné asi s despektem, jako promrhání talentu na cosi nehodného.
Bylo by zřejmě zdlouhavé přesvědčovat ty, co nejsou věřící, že talent použitý na službu Církvi je nejlepší způsob jak znásobit hřivnu. Ale katolíkům, kteří to vědí, je dobré někdy připomenout ty, kteří tak učinili a nedat jejich dílu upadnout v zapomnění.
Text vyšel v Te Deum 2/06. Redakčně kráceno. Plné znění s životopisem R. H. Bensona.
Nahrálo Studio Vox pro Institut svatého Josefa v roce 2013.
Odkazy ke stažení nahrávky ve formátu MP3:
Jednotlivé díly:
1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20 (uloz.to)
Kompletní dílo v archivu ZIP (uloz.to; 1,2 GB)
Heslo pro stažení: protiproud.cz
Alternativní odkaz (fastshare.cz; 1,2 GB)
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde