Karel Kramář se po vzniku Československé republiky v roce 1918 stal prvním premiérem vlády ČSR. Byl rovněž dlouholetým předsedou Československé národní demokracie a později Národního sjednocení.
Patřil k hlavním oponentům prezidenta T.G. Masaryka, neboť na rozdíl od něho nebyl socialistou, ale vyznával národně konzervativní hodnoty. To se také projevilo v rozdílném přístupu k působení Československých legií v Rusku. Masaryk společně s Benešem prosazoval co nejrychlejší stažení legií a odevzdání zbraním bolševikům. Kramář naopak podporoval jejich boj na straně bílých generálů.
Kramář opakovaně varoval Západ před konečným vítězstvím ruských bolševiků. Na Pařížské konferenci vyzýval k intervenci v Rusku, zatímco Edvard Beneš s požehnáním TGM prosazoval na půdě Společnosti národů naopak mezinárodní uznání bolševického Ruska. To už byl ovšem Karel Kramář za pomoci „hradní kliky“ odstaven z pozice premiéra.
Ve funkci ministerského předsedy zůstal pouze do 8. července 1919, kdy jeho vláda padla. V žádné další československé vládě již nepůsobil. 8. ledna 1919 ještě jako ministerský předseda, přežil pokus o atentát provedený mladým komunistou Aloisem Šťastným.
Rudolf Beran: Kramář patří na první stránky naší historie
„Jméno a osobnost dr. Kramáře bude navždy spjato s historií našeho národa v posledních padesáti letech. Bude státi v národních análech na jednom z nejpřednějších míst. Právem, neboť muž s tak nevšední inteligencí, takového světového rozhledu, svědek i účastník tak osudových událostí, neochvějný pracovník a zápasník v dobách, kdy po dlouhé zimě se rozpučel strom národa k novému, radostnému jaru i požehnanému létu, muž jenž věnoval život přípravě tohoto budoucího národního jara. Takový muž patří na prvé stránky národní historie. Slova vlast a národ nebyla mu planým heslem. S čistým štítem stál dr. Kramář po desetiletí v čele své strany a talent jeho vůdčí osobnosti řídil časem i politiku celého národa.“
Z myšlenek a úvah doktora Karla Kramáře
Mnohé ideje z odkazu Karla Kramáře jsou stále aktuálnější. Připomeňme si alespoň některé z těch, které v aktuálním kontextu znějí přímo kontrarevolučně:
"Chceme – li zachovat sebe i svou svobodu, musíme se vrátit k dnes vysmívanému českému vlastenectví. Byla to láska k vlasti, co nám možnilo nejen přemoci staletý útisk, nýbrž i zvítězit v nejtěžší krizi světové války. Nehledejte smysl svého života v prázdném, bezduchém světoobčanství, které nikdy nedá tepla našim srdcím. Nehledejte sociální spravedlnost ve vládě jedné třídy nad druhými, odůvodňované její početností, a věřte, že není jiného, ke všemu spravedlivého řešení sociálních problémů, než v duchu národní solidarity."
"Neztrácejte víru ve vítězství pravdy a spravedlnosti. V té víře, která po staletí udržovala náš národ v důvěře, že nezahyne a zvítězí a která dávala mu sílu a odhodlání ve chvílích nejhrozivějšího nebezpečí."
"Zůstaňte věrni našemu tradičnímu vlastenectví, které oduševňovalo veškerý náš duchovní i hmotný život, a v hrdém sebevědomí nad vítězstvím naší lásky k národu a našich obětí pro jeho práva a svobodu. Nebojte se být spravedliví i k národnímu cítění druhých, jen když zůstanete odhodláni vše obětovat pro zachování národního rázu státu, jeho vnější i vnitřní samostatnosti a svobody."
Víra ve vítězství pravdy a spravedlnosti
"Neztrácejte víru ve vítězství pravdy a spravedlnosti. V té víře, která po staletí udržovala náš národ v důvěře, že nezahyne a zvítězí a která dávala mu sílu a odhodlání ve chvílích nejhrozivějšího nebezpečí, jsme nezklamali. K čemu vůbec to tažení proti našemu nacionalismu, který je opravdu naší hrdostí, naším čestným titulem mezi všemi ostatními národy a který nás zachránil, spasil a pomohl nám ke konečnému vítězství? Místo, aby hleděli jeho odpůrci vychovávat mládež v tom, co měl a má národ nejkrásnějšího, snižují, co je naší jedinou spolehlivou oporou v těžkých dobách, kterým se nevyhneme!"
Vše pro národ
"Máme dát přednost prázdnému studenému internacionalismu, který nám nezíská u nikoho lásku a vážnost, poněvadž dnes znamená něco už jen ve všesvětovém bolševismu, a jinak úplně zkrachoval, ve válce i po válce, v mezinárodním hospodářském boji? Budeme – li všichni prodchnuti oddaností a láskou k národu a našemu státu, pak najdeme, doufejme, cestu i z nynější těžké krize. Nebude u nás nadějné víry, nebudeme – li se konečně všichni řídit heslem „Vše pro národ!“
Vlastenectví národů
Všelidství, se vším, co může mít velikého, nevyroste ze sebelákavějších filozofických rozjímání, nýbrž jen z ušlechtilého, sebevědomého vlastenectví národů, které jsou sice odhodlány obětovat všechno na uhájení vlastní svobody, ale netouží po cizím, ani po utlačování a odnárodňování druhých. Kdo nechce, abychom znovu upadli v starou porobu, horší a nebezpečnější, poněvadž už nejsme vnitřně odolní tradiční vírou v zázračnou moc patriotismu, ten nesmí zavírat oči před vším, co nás ohrožuje.
Sloužit státu se sebezapřením
Sloužit státu se sebezapřením i oběťmi je nejpřednější povinností. Přímo základem našeho nacionalismu, stejně jako je službou státu bojovat proti všemu, co ohrožuje jeho mravní základy i jeho národní ráz. Naší hrdostí je bezpříkladné vlastenectví našeho malého, všemi mocnými opuštěného a dokonce opovrhovaného národa a víme, že ono jediné nás může vyvést z bídy, ve které toneme.
Národní stát není šovinismus
Snaha o národní stát není šovinismus, ale vrchol národního idealismu. Jsme malý národ, ale naše cíle nesmějí být malými, pouhým živořením. Dnes triumfuje nacionalismus, jak my jej pojímáme, jeho idealistické základy.
Máme proto všechno právo být hrdými na svůj český nacionalismus i jeho sociální ráz, jemuž jsme zůstali věrni teoreticky i prakticky. Bylo to naším ideálem, když jsme s Rašínem snili o naší budoucí svobodě. Internacionální socialismus je v krizi a stojí před vážným rozhodnutím, poněvadž jeho internacionalismus naprosto zklamal. Má dvě cesty: do třetí internacionály s jejími strašnými zkušenostmi, nebo poradit dělnictvu, aby zůstalo věrné svému národu a posilovalo řady těch, kteří chtějí, aby jejich nacionalismus mohl být plně sociálně spravedlivým.
Republiku silnou, demokratickou a svobodnou
V opravdovém nacionalismu, ve vědomí národní solidarity, je tolik upřímného sociálního cítění a tolik upřímného demokratismu, že by se snad pod tímto heslem mohlo sloučit všechno, co chce mít republiku silnou, zdravou, demokraticky svobodnou a sociálně spravedlivou.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde