Jenže pak se mi stalo něco, co mi dalo důvod zcela vědecky přehodnotit to, co jsem si do té doby o mozku a jeho fungování myslel. Na podzim roku 2008, po sedmi dnech v kómatu, v němž můj mozek byl naprosto nečinný, jsem totiž zažil něco tak hlubokého a intenzivního (ačkoli bych podle všech současných poznatků neměl zažít vůbec nic), že mi to dalo vědecký důvod být přesvědčen o životě po smrti.
Vím, jak takové prohlášení zní skeptikům, takže budu svůj příběh vyprávět logicky a jazykem vědce, kterým celý život jsem.
Pád do kómatu
Před čtyřmi lety brzy ráno (psáno v roce 2012) mě probudily velké bolesti hlavy. Během několika hodin moje celá mozková kůra, která je odpovědná za myšlenky a emoce a v podstatě nás dělá člověkem, přestala fungovat. Doktoři z Lynchburg General Hospital ve Virginii (nemocnice, kde jsem já sám pracoval jako neurochirurg) došli k závěru, že jsem byl zasažen velmi vzácnou bakterií meningitidy, která většinou útočí spíše na novorozence. Bakterie E-coli zasáhla mozkomíšní mok a začala rozežírat můj mozek.
Když jsem se dostal toho rána na jednotku intenzivní péče, moje šance na přežití byly velmi malé a situace se stále zhoršovala. Během sedmi dnů jsem ležel na posteli v hlubokém kómatu. Moje tělo nereagovalo na vnější podněty a mozek byl naprosto mimo provoz.
A pak se to stalo. Sedmý den v nemocnici, když moji doktoři zvažovali, zda stále pokračovat v léčbě, se moje oči otevřely…
Čtěte ZDE: Touha po životě korunovaná zázrakem: Dvanáct let v okovech z masa. Doktoři ho odepsali. Nevzdal to on ani rodiče. Život je mnohem záhadnější dar, než věda tuší
Svět zalitý světlem
Doposud neexistuje vědecké vysvětlení pro to, že ač moje tělo leželo v hlubokém spánku, moje mysl byla plně při vědomí a já sám jsem byl živ a zdráv. Moje nervová tkáň v mozku byla ochromena bakteriemi, které jej vyřadily úplně z činnosti. Díky tomu se mé vědomí vydalo na cestu do jiné dimenze obrovského Vesmíru. Dimenze, o které jsem nikdy předtím ani nesnil, že existuje, a o které by mé staré Já s naprostou radostí prohlásilo, že nic takového jednoduše neexistuje. Ale ta dimenze, svět, který byl nespočetněkrát popsán lidmi, kteří si prožili zážitek blízké smrti nebo jiné mystické stavy, tam skutečně je.
Opravdu to existuje. To, co jsem viděl a naučil se, mi obrazně řečeno dalo nový pohled na svět. Svět, ve kterém jde o víc než jen o naše mozky a těla a kde smrt rozhodně není koncem naší existence vědomí, ale jen pouhým uzavřením jedné z dalších kapitol na cestě existence.
Nejsem první, kdo získal zkušenost s tím, že vědomí existuje za hranicemi těla. Záblesky těchto zkušeností jsou stejně staré jako lidstvo samo. Pokud ale vím, tak jsem jediný zadokumentovaný případ, který „cestoval“ do tohoto světa v situaci, kdy:
- Nervová aktivita mozku byla kompletně nulová
- Mé lidské tělo bylo pod intenzivní medicínskou kontrolou každou minutu, a to po celou dobu během těch sedmi dnů, kdy jsem byl v kómatu
Klíčové argumenty, které jdou proti zážitkům blízké smrti, vycházejí z toho, že tyto zážitky jsou výsledkem alespoň minimální částečné nervové aktivity v mozku. Mé zážitky blízké smrti probíhaly prokazatelně za situace, kdy můj mozek byl naprosto nefunkční. Je to zřejmé z průběhu mé meningitidy, pravidelných CT scanů a neurologických vyšetření.
Tajemné místo
Podle současného lékařského chápání neexistuje žádný způsob, jakým bych mohl během svého kómatu být i při sebemenším omezeném vědomí, natož abych měl nějaké superživé zážitky, které mě potkaly.
Trvalo mi několik měsíců, než jsem se srovnal s tím, co se mi stalo. Nešlo jen o to, že jsem byl při vědomí, i když jsem byl v kómatu. Mnohem důležitější bylo to, co se mi stalo během té doby.
Když se vrátím na začátek svého zážitku, vzpomínám si, jak jsem byl na místě plném mraků. Velké nafouknuté růžovobílé mraky, které se jasně ukazovaly proti modročerné obloze. Výše nad mraky (mnohem výše nad nimi) proudily zástupy třpytivých průhledných bytostí.
Ptáci? Andělé? Tato slova mě napadla až později, když jsem si sepisoval své vzpomínky. Ani jedno z těch slov ve skutečnosti nevystihuje podstatu těchto bytostí, které byly naprosto odlišné od všeho, co jsem poznal na planetě Zemi. Oni byli více pokročilí – vyšší formy.
Shůry jsem slyšel mohutný zvuk vzkvétající jako slavný chorál a říkal jsem si, zda tento zvuk tvoří ony okřídlené bytosti. (Opět platí, že jsem o tom přemýšlel až později…) Cítil jsem, že z těch bytostí ke mně přichází radost a že ony musí dělat ten zvuk, který byl hmatatelný podobně jako déšť, jejž můžete cítit na kůži. V tomto případě ale nebudete mokří.
Vjemy dívání a slyšení tam nebyly oddělené. Mohl jsem slyšet viditelnou krásu stříbřitých těl těch blýskavých bytostí. Mohl jsem cítit narůstající radost z dokonalosti toho, co zpívaly. Zdálo se mi, že nebylo možné se dívat anebo poslouchat v tom světě cokoliv, aniž byste se nestali přímou součástí toho všeho. Vše tam bylo nějakým záhadným způsobem propojené.
Čtěte ZDE: Život po životě: Smrt není okamžik, ale proces: Život duše po konci těla je realitou už i pro vědce. Jak se nevěřící smíří s důkazem existence pekla?
Andělská bytost
Opět připomínám, že to popisuji ze svého dnešního pohledu. Tam jsem získal dojem, že neexistuje cokoliv samo o sobě – něco jako oddělení se. Vše bylo odlišné (od toho, co jsem znal), ale současně vše bylo součástí všeho ostatního – stejně jako se prolínají bohaté motivy Perských koberců … nebo barvy na motýlích křídlech.
Bylo to ještě podivnější. Po většinou cesty byl někdo další se mnou. Byla to žena. Byla mladá a já si ji vybavuji, jak vypadala, do nejmenších detailů. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé vlasy rámovali její krásný obličej.
Když jsem ji viděl poprvé, jeli jsme společně na koni po složitě vzorovaném povrchu, který mi po chvíli připomněl vzory na křídlech motýla. Ve skutečnosti to bylo tak, že kolem nás najednou byly miliony motýlů – obrovská jejich vlna, která se nořila do lesa a zase se k nám vracela. Byla to řeka života a barev pohybujících se ve vzduchu. Žena byla oblečena v jednoduchém oblečení jako rolník. Barvy oblečení byly velmi výrazné – modrá, indigo, pastelově oranžová. Celé to působilo velmi živě jako vše okolo nás. Podívala se na mne zvláštním pohledem. Když jste se na ni dívali, přišlo vám, že cokoliv jste dělali doposud ve svém životě, stálo za to žít, a to bez ohledu na to, co se během něj stalo. Nebyl to romantický pohled. Nebyl to pohled přátelství. Byl to pohled, který byl mimo všechny naše představy o lásce a jejích podobenstvích, jež máme tady dole na Zemi.
Promluvila na mě beze slov. Zpráva skrze mne prošla jako vanoucí vítr a já jednoznačně věděl, že je to pravda. Věděl jsem to se stejnou jistotou, s jakou jsem věděl, že svět kolem nás je skutečný – že to není nějaká fantazie.
Zpráva měla tři části, a pokud bych to měl přeložit od pozemské řeči, dalo by se říci, že to znělo nějak tahle:
Jsi milovaná a ochraňovaná bytost, upřímně a navždy.
Nemusíš se ničeho obávat.
Není tu nic, co bys mohl udělat špatně.
Tahle zpráva mě zaplavila obrovským pocitem bláznivého nadšení a úlevy. Bylo to, jako kdyby mi někdo konečně vysvětlil pravidla hry, kterou jsem hrál celý život bez toho, aniž bych plně chápal podstatu.
„Ukážeme ti tady hodně věcí,“ řekla žena opět beze slov, ale s naprosto jasnou esencí myšlenky namířené přímo ke mně. „Anebo se můžeš vrátit zpět.“
Na tohle jsem měl jedinou otázku: „Zpět kam?“
Vanul teplý vítr podobně jako za nejkrásnějších letních dnů. Rozháněl listy stromů a dávnou minulost jako nebeskou vodu. Božský vítr. Vše změnil a posunul svět kolem mě zase o oktávu výše – do vyšších vibrací.
Exploze krásy
Přestože jsem měl ještě trochu schopnost řeči, tak, jak to chápeme na Zemi, začal jsem beze slov klást otázky tomu magickému větru a té božské bytosti, která stála za mnou a nebo spíše plula s tím větrem.
Kde to jsem?
Kdo jsem?
Proč tu jsem?
Pokaždé, když jsem tiše stvořil jednu z těch myšlenek, přišla okamžitá odpověď v podobě explodujícího světla barev, lásky a krásy, která skrze mě prošla jako nárazová vlna. Co bylo naprosto úžasné na těchto výbuších, bylo to, že veškeré mé otázky byly vyslyšeny. Odpovídali na ně ale způsobem, který přesahoval možnosti jazyka. Myšlenky přicházely přímo. Jinak, než jsme zvyklí na Zemi. Nebylo to vágní, nehmotné nebo abstraktní. Tyto myšlenky byly pevné a okamžité – teplejší než oheň a vlhčí než voda – a pokaždé, když jsem dostal odpověď, dokázal jsem plně porozumět konceptům do všech detailů, což by mi na Zemi zabralo mnoho let.
Pokračoval jsem dál. Vstoupil jsem do nekonečného tmavého prostoru. Bylo to tak neuvěřitelně uklidňující. Intenzivní černá byla přesto prostoupena světlem – světlem, které vypadalo, že ke mně přichází z obrovského brilantního orbu, jejž jsem pocítil blízko sebe. Ten orb byl jako překladatel mezi mnou a tím, co mne obklopovalo. Bylo to, jako kdybych byl zrozen do obrovského světa. Vesmír samotný byl jako obrovská vesmírná děloha a orb, který jsem cítil, s tím byl nějak propojen.
Čtěte ZDE: Smrt v technologickém věku: Proč v době očekávání narození betlémského děťátka mluvit o posledních věcech člověka? Je tělesné zdraví jen moderní mystifikace lékařské vědy?
Pouhý začátek
Později, když jsem se vrátil, našel jsem citát ze 17. století. Křesťanský básník Henry Vaugham, který přišel do blízkého kontaktu s tímto magickým místem, s tímto obrovským inkoustově černým místem, které bylo domovem Božství samotného.
„Tam je, dalo by se říci, Boží temnota prostoupená světlem…“
To bylo přesně ono: inkoustově hustá temnota, která byla prostoupena intenzivním světlem.
Naplno chápu, jak mimořádně a naprosto neuvěřitelně tohle všechno zní. Pokud by mi někdo (a navíc ještě doktor) vyprávěl v minulosti něco takového, byl bych si naprosto jistý, že je pod vlivem nějakého klamu. Ale to, co se stalo mě, bylo naprosto vzdáleno nějaké iluzi. Bylo to reálné a vlastně ještě mnohem reálnější než cokoliv v mém životě. A to včetně svatby a narození dvou synů.
To, co se mi stalo, si žádá vysvětlení.
Moderní vědci nám říkají, že vesmír je jednotný – že je nedělitelný. I když se nám zdá, že žijeme ve světe plném separace a rozdílů, kvantová fyzika nám říká, že pod povrchem je každý objekt a událost ve vesmíru navzájem zcela propojen s každým jiným objektem nebo událostí. Neexistuje tu žádné skutečné oddělení.
Před mou osobní zkušeností byla tato slova pouhou abstrakcí. Dnes je to pro mě skutečnost. Nejen že vesmír je definovaný jednotou, je také (nyní to vím) definován láskou. Vesmír, jak jsem jej zažil během kómatu (s naprostým šokem a radostí), je tím samým, o kterém mluvili Einstein a Ježíš, byť každý v jiném slova smyslu.
Nový obraz reality
Plánuji strávit zbytek života zkoumáním pravé podstaty vědomí a objasňováním toho, že jsme víc než naše fyzické mozky. Budu se to snažit vysvětlit tak jasně, jak se jen dá – kolegům vědcům i ostatním lidem.
Nečekám, že to bude lehká úloha. Pochopil jsem to, když jsem se zotavil a vrátil se do běžného života. Kromě své ženy Holley a našich dvou synů jsem o tom, co se mi stalo, začal mluvit i s dalšími lidmi. Podle pohledů plných zdvořilé nedůvěry hlavně od přátel ze strany lékařů jsem velmi brzy zjistil, jak těžké pro mě bude vysvětlit lidem, co jsem zažil během týdne, kdy byl můj mozek „vypnutý“.
Holou skutečností ale je, že materialistický obraz těla a mozku, které údajně vytvářejí lidské vědomí, je odsouzen k zániku. Na jeho místo musí přijít nový pohled na mysl a tělo. Tento pohled je vědecký a zároveň duchovní a jeho nejvyšší hodnotou bude to, čeho si vždy velcí vědci vážili nejvíc ze všeho – pravda. Tento nový obraz reality se bude tvořit dlouho.
Jsem stále doktor a vědec, stejně jako dřív. Ale v hloubi duše jsem někdo úplně jiný. Protože jsem pochopil, že tohle je jenom začátek.
Zdroj.
