Kdo je Evropan a kdo do Evropy patří?

Víra v Boha, gotická katedrála, ale i renesance, baroko a římské právo jsou ony pilíře, na nichž spočívala evropská kultura (dnes už jenom civilizace), z jejíž podstaty dosud žijeme.

Brány dokořán

Fenomén, nazvaný anticko - křesťanská kultura  (kampak nám dnes ta antika z názvu zmizela ?) se pak stal jednotícím prvkem evropských národů, po staletí natolik ovlivňujícím jejich geny a myšlení, že příslušník kteréhokoliv z nich, ať vědomě či podvědomě, sám sebe chápal, kromě své národnosti i jako Evropana, a to dávno před „ Bruselem“. Dnes je tomu ale jinak. Ne národní, ale občanská společnost je na pořadu dne. Hradby se už nezlézají, a proč by taky, jsou-li brány dokořán a náruč humanismu jakbysmet ?

Zlatý věk souznění?

Odvěcí „přátelé“ Evropy, Turek a islám jsou už uvnitř a ani Afrika pozvání neoslyšela. Eintopf bublá a multikulturní fronta se formuje. Vodnář a New Age zařídí věk lásky a splynutí kultur, náboženství a ras ... (jak jsme byli svědky loňských událostí ve Francii !) Zlatý věk je prý přede dveřmi. Skeptici ale tvrdí, že duch jednotlivých kultur (získávající teď v Evropě domovské právo) je tak odlišný od evropského, že rozdílnost netkví jen v odlišnosti jazykové, ale především ve způsobu myšlení i cítění, takže pochopit ho, je pro „starého“ Evropana „aborigena“ stejně nemožné, jako pro onoho „nově příchozího“ pochopit symboliku gotické katedrály nebo Händlovo Oratorium.

Původ i obsah slov tolerance a humanismus pochází z oné civilizace, proti níž se vede „kulturní boj“.

Také pojmy jako svoboda, tolerance, humanita (tak často zneužívané), jsou plody Evropy jiným kulturám neznámé. I charitě a sociálnímu cítění je matkou Evropa. Svatí mužové hinduismu, upadající do samándhí, se sotva budou starat o umírající na ulicích nebo o hladovějící děti indických velkoměst, vždyť od toho jsou tam misionáři a sestry matky Terezy! Kdo a jak vysvětlí vyznavačům orientálních náboženství, propagátorům multikulturní a multirasové ( tzv. občanské) společnosti uvnitř Evropy a také placeným kydačům špíny na všechno evropské ( i jejich lóžovým parťákům), že původ slov tolerance a humanismus, jichž se tak dovolávají, i jejich obsah, pochází z oné civilizace, proti níž vedou „kulturní boj“ a z jejíž podstaty i oni dosud žijí.

Uplatňovat „humanrighs“ skrze zákon šária u arabského kádiho nelze.

V jejich zvráceném myšlení je Evropa vina vším, a tedy i tím, že se kdysi „nehumánně“ se zbraní postavila na obranu svojí svobody a dokonce ji ubránila jak proti hunským, avarským a mongolským, tak i tureckým hordám! Kdyby se Evropa takto „neprovinila“, klečeli by dnes tito „humanisté“ i s obdivovateli východních kultur u silnice, kudy by projížděl jejich chán, sultán či vezír a polykali prach zvířený kopyty jeho koní, aby tak vzdali povinný hold svému pánu a ještě hlouběji mohli meditovat o nadřazenosti orientálních kultur a náboženství!

Kdepak by potom pachtýři humanismu uplatnili svoje „humanrights ?“ U arabského kádiho skrze zákon šárija? Jak vidět i počtem individuí, kálejícím do vlastního hnízda (lze to vyjádřit i expresivněji ), se dá měřit degenerace Evropy !

Budoucnost nám může být ukradená (a také že bude!)

Dnešnímu Evropanovi, uvízlému v ateismu a požitkářství, bez schopnosti úsudku, jeví se současnost jako těžko pochopitelná, ale i jako „normální“. Nad expanzí cizích kultur a ras pod pláštíkem humanismu se nepozastavuje aniž si dělá starost o vlastní identitu a bytí. Jedinečnost evropské civilizace a její budoucnost mu může být ukradená (a také že bude!). On chce svůj dnešek (!) jako ho chtěl Řím i v době kdy už do bran bušily barbarské kmeny. Hostiny u Trimalchiona - pijatiky, orgie, homosexualita- všechno fungovalo doposledka.

Potom padla jedna říše a s ní jedna epocha, zvaná antika. Rodil se středověk- prý temný ? Může ale ve tmě něco vzejít ? Obilný klas i národ potřebují přece slunce, a o co více ho bylo třeba ke zrodu ne jednoho, ale všech evropských národů /!/ a s nimi i oné dominantní kultury, jmenované anticko-křesťanská pro níž synonymum zní- evropská!

Evropa národů – Evropa víry

Tím sluncem pro hordy barbarů, přicházející z bažin a temných lesů severu, z nichž se později měly stát národy Evropy, bylo křesťanství, představované Církví, která si v těchto dobách zmatků, v onom předělu časů, uchovala vnitřní organizaci a dokázala uchovat i kulturu antiky, na níž naroubovala štěp křesťanství (odtud anticko-křesťanská!), jež tvoří kořeny naší civilizace.

Je proto stěží pochopitelné, že se dnešní Evropa tak lehce vzdává svého tak těžce vybojovaného a s tolika obětmi uhájeného dědictví. Někdy se zdá, že se zvrácenou rozkoší plivá na sebe samu i na svoje dějiny! Proč ale to sebemrskačství? Což není tato zostouzená , poplivaná a od tolika zmetků a zrádců tupená Evropa stále ještě (byť po tolika infarktech), srdcem světa?

Padne-li Evropa, padne svět.

Když padnul Řím, padla říše. Padne-li však Evropa, padne svět, a to i se svými skvělými počítači a vetchou ekonomikou. Protože Evropan už nezná jiné časové horizonty než dnešek a jeho oko nespočívá na jiných hodnotách než ekonomických, stal se pro něho svět jednorozměrným a život „tržně ekonomickým“. Právě ekonomika to bude, věc jeho srdci i zájmu nejbližší, která po duchovním rozvratu Evropy dokoná i její rozvrat materiální.

Moc upletená z dluhů

Ona vetchost ekonomiky (spíše invalidita) je dána zadlužeností států u „nadnárodního“ kapitálu, který dnes ovládá parlamenty a vlády (ale i armády a tajné služby!) i těch největších států aniž většina občanů cokoli tuší. Diktatury se děsí, ale před bankami, viditelnou to špičkou oné ohromující masy kapitálu, stojí ve zbožné úctě. Jak a z čeho se zrodila ta ohromná síla, která může vyvolávat revoluce skutečné i „sametové“, dosazovat diktatury i „demokracie“ nám dnes už známého typu? Přes jaké organizace a struktury se tak děje? Třebaže tušení souvislostí se odvažuje za hranice reality, začátek byl reálný až příliš.

Lichva a lichvář - tak je jmenoval středověk. Ve „zjemnělé“ renesanci se z lichvy stalo bankovnictví a z pejzatého lichváře bankéř! Život v renesanci byl nákladný a životní styl šlechty, knížat i králů (později i měšťanů), ruinoval kasy soukromé i státní. I války přišly dráž, neboť houfy námezdných landsknechtů „pracovaly“ za hotové. Kam tedy jít pro cash peníze, ne-li k „bankéřům“, kteří jako dřívější lichváři po staletí plnili své truhlice?

Když vznešení dlužníci neměli na splácení dluhů, začal fungovat systém „něco za něco“. Za jejich odepsání byla věřitelům udělována rozličná privilegia (ovšem, že na úkor dlužníků méně vznešených!), a tak se věřitelé stávali chráněnci svých dlužníků, aby se během času stali jejich stálými finančníky, mnohdy i ministry! Zdá se, že přísloví o kozlu zahradníkovi je právě odtud.

Jenom prstíček…

V pohádce O Smolíčkovi chtěly Jezinky „jenom prstíček vstrčit do dveří ...“ Škvíra mezi dveřmi se nejprve pootevřela u domů renesančních velmožů, kdy fantazie, vznícená objevem antiky, zatoužila po nápodobě jejího životního stylu. Zaměnit nevlídné a stísněné hrady na kopcích za rozprostřené zámky renesance s reprezentativními parky a zahradami, se stalo věcí módy a prestiže. A protože nový životní styl byl nákladný, rostla i potřeba hotových peněz. Finančníci byli jako vždy po ruce, a tak se škvíra zvětšovala. Nejskvělejší zámky se stavěly ve sladké Francii.

Ještě jednou našla Evropa sílu k duchovní obrodě, vyjádřenou barokem (s jeho lidovou zbožností), které se nesmazatelně vepsalo i do naší české krajiny. Ale téměř současně (počátkem l8. století), vstupují na scénu zednářské lóže, jež se zároveň s osvícenstvím stávají páčidlem, kterým Jezinky škvíru dále zvětšovaly.

Zrada vzdělanců

Osvícenská „elita“ již nespoutaná „pokryteckou“ morálkou Církve, ochotně vstupovala do lóží, lákána tajemností obřadů, více však vidinou výhod i možností kariéry, ale i pocitem moci. Tak „elita“ zrazovala, někdy z hlouposti, většinou ale vědomě vlastní národ i Evropu. Tam začalo to, čemu se od té doby říká „zrada vzdělanců“.

U knížecích a královských dvorů Evropy se stále častěji objevovali zednářští „bratří“, rekrutující se z těchto „osvícenců“, vázaní tajnou přísahou svým lóžím. Jejich úkolem bylo paralelní budování nových center moci uvnitř tradičních vládnoucích struktur, čím dál více zadlužených, a postupné přebírání jejich pravomocí. Tak se tito konspirátoři stávají členy korunních rad, později dvorními nebo tajnými rady nebo ministry „Jeho Veličenstva", oddaně pracujícími ve prospěch svobodozednářských „ideí“ i nadnárodních finančníků.

Lehkomyslnost, často nemorálnost panovníka (viz francouzští Ludvíkové) a fungující systém „něco za něco“, umožnily průnik těchto agentů do nejvyšších funkcí.

Plán nezapře svého mistra

Zednářské lóže vstupovaly na scénu s hesly o všeobecném sbratření lidstva a lepším uspořádání světa, s proticírkevní a protikřesťanskou agitací a okultními praktikami! Do jejich arzenálu patřila i zdánlivá „názorová pluralita“, a tak lóžová náruč objala všechny: volnomyšlenkáře i křesťany, filozofy i agitátory, revolucionáře i pacifisty. Každý tu našel svůj „šuplík“.

Pod hesly o všeobecném sbratření se v zednářském mlýně antagonismy semílaly, aby se různé stružky a potůčky sbíhaly v potoky, ty pak v řeky, až tu byl veletok, valící se jediným korytem a hřmící stejným heslem: „Pryč s Římem, Církví, papežstvím," a nakonec i s křesťanstvím i se vším, co ho připomíná - tedy i s Evropou, její historií, pamětí i kulturou. Proto ta snaha o vytvoření amorfní masy, obývající Evropu. Jak vidět, plán nezapře svého mistra - toho co smrdí sírou! Pod egidou „nadnárodního“ kapitálu (ten od síry je také „nadnárodní“) se lóže daly do práce.

Cesta k revoluci

Hlavním „pracovištěm„ se stala Francie, v té době nejlidnatější země Evropy a pro její „zbytek“ vzor ve věcech vkusu, módy, kultury a myšlenek. A tak se na půdě „nejstarší dcery Církve“, jak byla kdysi Francie nazývána, tiskly hanopisy a proticírkevní pamflety, ale i vážně se tvářící „filozofické" spisy, nepokrytě útočící na starý „tyranský“ řád a předkládající vizi „světlé budoucnosti“, ovšem bez křesťanství a „zpátečnické" Církve. Voltaire, Rousseau, Encyklopedisté a další, připravovali revoluci na poli ideologickém, která zanedlouho přešla v revoluci opravdovou, kde heslo o rovnosti, volnosti a bratrství uskutečňovala paní Gilotina!

Výrok Ludvíka XIV.  „Stát jsem já“, se ukázal být pravdivý. Jeho dluhy se staly dluhy státu.

Osvícenství, jak se nový myšlenkový směr začal nazývat, se z Francie šířilo po Evropě ( i tam se lóžoví bratří tužili). Ludvíkové na královském dvoře se však rušit nedali. I oni chtěli svůj dnešek! Výrok Ludvíka XIV.  „Stát jsem já“, se ukázal být pravdivý. Jeho dluhy se staly dluhy státu. I jeho nástupce  Ludvík XV. se tímto výrokem řídil a dluhy zdatně rozmnožoval. Otesánek na královském dvoře, v podobě  královských bankéřů, rostl jako v té pohádce, až spolknul pana krále i stát!

Stalo se tak 14. července r. 1789. To je den, kdy si „správný" Francouz připije šampaňským a jde na pařížská náměstí manifestovat své vlastenectví, aby se večer těšil ze slavnostního ohňostroje na počest dobytí Bastily. (V posledních letech se z „ohňostrojů“ přistěhovalců na pařížských předměstích mohl těšit dosyta! ) Je to důkaz, jak může rozum zbloudit a přiřadit den své porážky ke svým „vítězstvím“ (!), ale také toho, že nejen tajná bratrstva a žoky peněz se staly příčinou devastace evropského myšlení.

Bloudění soběstačného nerozumu

Bludný rozum vždy toužil po soběstačnosti, neomezované autoritou. Proto se už od počátku objevují v dějinách Církve hereze, které prostřednictvím sekt vyjadřovaly svoje „samostatné“ názory. Týž soběstačný rozum, jehož matkou je pýcha, prokázal svoje ambice hned na počátku novověku, odmítnutím autority Církve, Tradice i některých článků víry a po vzoru někdejších sekt si vyhradil právo samostatného výkladu Písma bez učitelského úřadu Církve. Takto okleštěné křesťanství nazval Reformací. Důsledkem takovéto „soběstačnosti“ bylo duchovní rozdělení Evropy a posléze i její rozdělení politické, které později vyústilo ve 30. letou válku!

Další etapa tohoto „osvobozeneckého“ boje nastala za zmíněné Velké francouzské revoluce, kdy nezávislý rozum, který sám sebe pasoval na arbitra ve věcech víry i mravů, odmítl ideu křesťanského Boha a nahradil ji vágní představou „Nejvyšší bytosti". Pak už byl krůček k tomu, aby další osvoboditelé rozumu, tentokrát nenáboženského ražení, ho osvobodili natolik, že odmítl i jakoukoliv autoritu světskou.

Bez dotací, a to značných to jistě nešlo. Je jasné, že tento nákladný experiment hradili finančníci, o kterých už byla řeč.

Teoretický anarchismus byl na světě, aby se v krátké době, prostřednictvím různých hnutí zformoval prakticky. Od bomb začouzený Bakunin se stal jeho hvězdou. Kam jinam ho nasměrovat ne-li do Ruska l9. století, které spolu s Německem bylo největším státem Evropy a spolu s ním i předmětem zájmu sil, které si přály její destabilizaci? Bez dotací, a to značných to jistě nešlo. Je jasné, že tento nákladný experiment hradili finančníci, o kterých už byla řeč výše.

 Bolševismus vrcholem. Zatím.

Bránou anarchismu vstoupil do Ruska bolševismus, „proslavený“ počtem obětí, ( dle Solženicyca povraždil přes 6O milionů lidí, odhady však jdou až do 100 milionů)! Ne lidí padlých v boji, ale umučených, zemřelých hlady nebo zmrzlých v lágrech Sibiře! Jaké jsou počty jeho obětí v Číně, Koreji, Kambodži, Africe, ve východní Evropě a jinde? Kdo je kdy spočítá? Holocaust, o kterém se nepíše/

Běsnění takového rozsahu a jeho iracionalita ukazuje, že jeho původ či původce je nutno hledat v metafysičnu , ovšem v tom se záporným znaménkem. Jeho nástroje jsou však z tohoto světa. Jsou to ti, kteří svůj zájem spojili s jeho zájmem, ale i osudem /!/, ti, kteří se vyskytují v každé době i v každém národě- chytří a „prefíkaní“ , co znají svět a vědí své ... a vždycky jsou při tom- tam , kde se vyhrává .Jsou vděčni i za to, můžou-li se aspoň přichytit šosu vítěze, aby se směli účastnit na jeho hostině aniž tuší, co dávají v šanc a jaké je na hostinu vstupné!

 Vy chytří a "prefíkaní"

Po skončení 1. světové války bylo Rusko zapomenuto a ponecháno svému osudu. Svět se radoval z konce válečného utrpení a netušil, že zárodek další katastrofy je obsažen v právě podepisovaném „míru“ ve Versailles, kde byly Německu uloženy válečné reparace v takové výši, že se pod jejich tíží hroutilo a zemi hrozil hladomor a anarchie, což byla zkypřená půda pro zasetí nového „dračího semene“, které za několik roků vydalo „úrodu“ v podobě dalšího systému se satanskou pečetí, který, ač se vsoukal do politického šatu, byl pokusem o ovládnutí světa pomocí okultních sil!

Satanské systémy nepadají z nebe

Satanské systémy ale nepadají z nebe a ke svému nastartování i fungování potřebují, jako tomu bylo v Rusku, organizaci a finance - a ne zrovna malé! I do tohoto podniku investoval nástupce pejzatého lichváře uvelebený v bezpečí zámoří. Peníze tedy byly a zbývala otázka, kde a zač je utratit. Vítězné mocnosti projevily pochopení a okupační vojsko, snad kouzlem Davida Copperfielda, „zmizelo“ z Porůří. Tím otázka kam s penězi a zač je utratit byla vyřešena!

Na pochod se plod německého romantismu l9. století vydal trochu opožděně, zato pevně. Vykročil za zvuků bubnů a píšťal a hrdinové Valhaly byli při tom...

Krev, rasa, půda a okultismus

Siegfriedův výstup z oparu starogermánské mythologie umocňovala Wagnerova hudba a mystično dávných dob přiživoval soudobý okultismus.Ten však spolu s iniciačními obřady na středověkých hradech, byl vyhrazen pro „zasvěcené“. Pro civilní a politickou potřebu tu byl nacionální socialismus. Tmelem této směsky se stalo heslo: „Krev, rasa, půda“, vyznávané arijci Hitlerova a Himlerova typu. Heslo jistě ctnostné, ale v jiných ústech a souvislostech. Pokračování a další hrůzný průběh známe .

Po válce “horké“…

Evropa (a s ní svět) se radovala z vítězství dobra a nadnárodní finančníci z dobré investice. Prostě-spokojenost na všech stranách. I po této válce prskaly ohňostroje, na ulicích se tančilo, a podmořské proudy, ač neviditelné pro oko, nadále ovlivňovaly počasí celých kontinentů.

Anglie a Amerika jako výkonné orgány moci, která sama zůstává vskrytu, zařídily poválečné rozšíření bolševismu dále na západ (viz Jalta). A protože platnost teorie je třeba ověřit experimentem, byla spuštěna „železná opona“. V části západní „výzkumníci“ na poli psychologickém i sociologickém začali se zkoumáním vlivu nadbytku a „nadstandardní“ svobody na chování jednotlivců i mas. Vliv hladu a teroru už delší dobu „testovali“ experti na východním konci Evropy. Výsledky obou „studií“ měly dát odpověď na otázku, ve kterém z typů materialismu, zda v onom drsnějším „sibiřském“ či v jemnějším „epikurejském“ dále na západě uzrávají „plody“ rychleji? Výsledky ukázaly na „epikurejský“.

A tak je tu opět, jako již za dob francouzských Ludvíků, vstřícná ruka „královských“ financiérů, která už mezitím financovala kdekoho a kdeco...

Tentokrát dostal projekt v oné západní části název „vyspělá demokracie“. Už tedy ne „světlé zítřky komunismu“ ani „ Krev, rasa, půda“ , ale konzumní společnost s kultem humanismu je to, co bude financováno a co otevře bránu do ráje, ztotožněného s nadbytkem a „nadstandardní“ svobodou , tvrzenou měkkými i tvrdými drogami a potratovou politikou!

Po spuštění „železné opony“ bude ona východnější část Evropy dále budovat komunismus a vyrábět zbraně na jeho obranu, zatímco ta druhá část budující svůj konzumní ráj  s kultem humanismu, to bude, na jeho obranu, dělat právě tak.

Když dva dělají totéž, není to prý totéž. Zdá se ale, že v tomto případě to totéž bylo - vždyť „erární“ kasou „vítězné“ strany dnes profukuje vítr stejně jako té „uzbrojené“.

Po „uzbrojení“ Východu se „vítězný“ Západ dozví, že žije na dluh a že blahobyt, spojovaný s chodem tržního hospodářství dávno nezávisí na produkování hodnot, ale na dalších půjčkách od „nadnárodních“ finančníků a jejich bank.

Když dva dělají totéž, není prý to totéž. Zdá se ale, že v tomto případě to totéž bylo - vždyť „erární“ kasou „vítězné“ strany profukuje vítr stejně jako té „uzbrojené“. Otázkou tedy je, zda teorie o „uzbrojení“ jednoho z těch „antagonisticky nesmiřitelných“ je pravdivá. Těžko věřit, že systém s desítkami milionů povražděných se vzdává moci proto, že nějaký ten milion navíc pomře hlady! (viz Ukrajina 3O. let!) V pojetí těchto systémů jsou to přece oběti nutné pro štěstí milionů dalších. Ona „vítězná“ část Evropy, běžící do konzumního ráje pak připomíná lehkověrného dlužníka s optimistickou vizí „udržitelné budoucnosti „, který zjistil, že dosud vstřícná ruka už není rukou vstřícnou, ale tou, co drží směnky, jejichž splatnost vypršela.

… a „studené“

Po dvou světových válkách i té „studené“, která si rozsahem zbrojení ani počtem obětí (Afrika a Asie) s tou „horkou“ nezadala, zjišťuje Evropa, (ale i Amerika!), že vítězství i porážky se sčítají a že suma už zaplacená i ta, která ještě zaplacena být má je taková, že lóžoví bratříci a břichopáskové v čele nominálních vlád, na západě jako na východě, co rozprodali celé státy, se ji neodvažují ani vyslovit!

Ne tedy se zbraní v ruce, ale pod náporem kupců a lichvářů padne Evropa! „Horká“ varianta „studené“ války proběhla mimo Evropu, ale obětmi se staly Asie a Afrika, kde k tradičním nenávistem kmenovým, etnickým a náboženským, přibyla zde dosud neznámá - ideologická - exportovaná z obou stran a posilovaná přísunem zbraní, majícím jedné i druhé ideologii dodat na přesvědčovací síle! Výsledkem byly občanské války a genocida místního obyvatelstva, mnohde trvající dodnes, s následnými hladomory a zvýšenou migrací z těchto zemí do Evropy.

Války „ideologií“ ve třetím světě se tak promítly i do evropského dění, kde příliv přistěhovalců znamenal kromě změn ve skladbě obyvatelstva i zvýšený tlak na rozpočty evropských států, které stále více končily a končí! v hlubokých deficitech! Studenou válku platily milionovými obětmi Afrika a Asie - finančně Evropa, neboť nejsou to banky, které války platí - ty na ně na „přiměřený“ úrok půjčují !

Jak je takový „přiměřený“ úrok vysoký? Zdá se, že tento údaj podléhá jak obchodnímu, tak státnímu tajemství?! A jak že se vlády a státy dostávají pod kuratelu „nadnárodních“ bank? Způsobů je více. Některé už byly popsány.

 Hmota se přeměňuje: Finance se přesouvají z kasy „erární“ do soukromé

Tvrdí se, že ve světě se nic neztrácí . Ani hmota ani finance. Hmota se přeměňuje, finance se přesouvají. Obvykle z kasy „erární“ do soukromé. V době, kdy “múzy mlčí“ jsou přesuny nejefektivnější. A „múzy mlčely“ valnou část 20. Století. Během obou válek „horkých „ i té „studené“. Aby transfer byl úspěšný, je třeba mít , tak říkajíc, „pod palcem“ nejen správné lidi na správných místech, ale také, kromě jiného, i průmysl „strategického zaměření“. Sklárny do něj nepatří! Řeč je o produkci ne zrovna křehkých výrobků, které však v době „mlčení múz“ podléhají zkáze více než ony křehčí ze skla! Díky stálému zájmu se tato výroba stala nejefektivnějším ziskovým odvětvím průmyslu a jako taková patří i ona do „zájmové sféry“ našich financiérů a jejich bank.

Nestabilní rovnováha

Kde je nabídka musí být i poptávka. O tu se starají ti „správní“ lidé na „správných“ místech, kteří už dávno sedí ve vládách, parlamentech i armádách nejen evropských států. Tihle „bratříci“- břichopáskové, křoví a poskokové lóží, s lampasy i bez nich, udržují zájem o výrobky „strategického“ průmyslu na mezinárodní úrovni.

Metod jak zájem udržet je více. Jednou z nich je i rovnovážná teorie, jak ji koncipovala tradiční britská diplomacie. Ta předpokládá její jištění mezinárodními úmluvami a pakty, s podporou náležitého množství výrobků „strategického“ průmyslu, jinak také zvaného vojensko-průmyslový. Nevýhodou rovnovážné teorie je, že je těžko ověřitelné, zda k vychýlení z rovnovážného stavu skutečně došlo, ale i to, že každý má pakt s každým proti každému a že i malá jiskra způsobí velký výbuch!

Takto byla „jištěna“ Evropa před 1. světovou válkou! Německo uzavřelo pakt s Rakousko- Uherskem a to s Itálií, která později přešla na stranu Dohody. Na straně druhé se „pobratřily“ Anglie s Francií a Ruskem, které na toto „pobratření“ tragicky doplatilo! Byl to rovnovážný stav, podobný atomu, do té doby rovnovážnému, než z jeho soustavy vypadla jedna částice. Tou bylo Sarajevo!

Po skončení 1. světové války vyvstalo nebezpečí zmenšení zisků zbrojařských koncernů i bank, ale i toho, že zadluženost států neporoste žádoucím tempem. Bylo proto opět třeba přimět „múzy k mlčení“. To znamenalo, poohlédnout se po novém vážném zájemci o výrobky zbrojařského průmyslu. Nejlepší způsob jak ho získat, je - vytvořit ho! Na jednom konci to může být socialismus nacionální, na druhém internacionální. Třebaže způsob vlády obou je stejně zhovadilý, ideologicky budou stát v tak příkrém rozporu, až „múzy opět zmlknou“. Tak se i stalo a mezikasový „transfer“ mohl pokračovat.

Po druhé „horké“ válce přišla na řadu, téměř bez přestávky, další, řečená „studená“, která si oběti v milionech vybírala ve třetím světě. „Železná opona“ znovu podnítila zájem o zmiňované „výrobky“. Tradiční nabídka byla, v zájmu zachování rovnováhy i „světového míru“,rozšířena o něco nákladnější, zato „efektivnější“ raketové a protiraketové systémy. Čas od času musela být dosavadní výzbroj modernizována, a tak se u zbrojařů kola nezastavovala.

Finanční a zlaté rezervy byly mezitím přesunuty; zato dluhy zůstaly a rostly. Čím ale z prázdných pokladen zaplatit za „odebrané zboží“? Pomoc přišla, jako už tolikrát, od bank, které poskytly, opět na „přiměřený“ úrok, další půjčky a úvěry. Těmito penězi byly pak spláceny dluhy u zbrojařských firem, vlastněných bankami, které půjčky poskytly! Tak tomuhle se říká Geschäft! Nekončitý řetěz, pohánějící pekelné kolo, se dal znovu do pohybu.

Války dneška

Skončením studené války sice „ideologické“ střety v rozvojovém světě ustaly, ne však kmenové a etnické. Akcent byl však přesunut na válku náboženskou, stále více se zúžující na boj islámu proti „zbytkovému“ křesťanství, vlastně na boj „zbytku“ světa proti „bílé“ Evropě, která, popravdě řečeno, už tak docela bílá není. Třebaže tažení islámu probíhá většinou ještě mimo Evropu, migrací z islámských zemí se přesouvá na její půdu.

Není to však tažení jediné. Jsou tu další, nepřímo a skrytě vedené proti Evropě s úmyslem vtlačit ji ještě hlouběji do bahna dluhů. Především na půdě Asie a Afriky ale i Latinské Ameriky, operují již roky, dávno před zhroucením komunistického bloku, podivné organizace, s názvy Světová banka (SB) a Mezinárodní měnový fond (MMF), o nichž jde řeč, že se jedná o soukromé (!) banky. (Podobně jako Federální rezervní banka USA!)

„Přispěvateli“ těchto (soukromých!) bank jsou „vyspělé“ i méně vyspělé státy, především evropské, které však nad jejich financemi ani transakcemi nemají pražádnou kontrolu! Dle „stylu práce“ není těžké uvěřit, že tomu tak je a o koho jde. „Blahodárné“ působení těchto organizací poznalo už nemálo zemí. Mezi nimi i Argentina, kdysi ekonomicky nejsilnější země jižní Ameriky, která byla před několika roky nucena vyhlásit státní bankrot.

Zkorumpované vlády, prezidenti či kmenoví náčelníci nejsou (stejně jako ve východní Evropě) poskytování půjček ze strany SB a MMF nijak na překážku, zvláště je-li jisté, že půjčené penízky se vbrzku objeví na soukromých kontech v bankách kdesi v Evropě či Americe. Dluhy však, jako už za dob „osvícené“ Francie, zůstávají na místě určení!

A co humanismus?

Humanismus, hlásaný na náměstích, z balkónů i ze střech, jímž žijeme, se hýbeme i dýcháme (?) - zavazuje. Jak ale dostát závazku humanismu tam, kde soukromé „kasy“ bobtnají zato „erární“ o to více zívají? Staří známí, co půjčují na zbraně, půjčí ochotně a rádi i na humanismus se státní garancí, vždyť humanismus je i jejich parketa! A tak humanitární půjčky do zemí třetího světa můžou putovat na stejnou adresu (a se stejným výsledkem) i jménem Evropy. SB a MMF to zařídí! Tyto půjčky, s názvem „humanitární“, mají ale zákoutí, kde selský rozum není doma. Splácí-li příjemce takovéto půjčky po desetiletí úroky z úroků, aniž se vlastní dluh zmenšuje, kam potom se selským rozumem? (a s humanismem ?)

Aniž Einstein mohl tušit, rozšířila tak teorie relativity platnost i na oblast humánně- ekonomickou! Tak se může stát, vlastně už se stalo, že věci na konci jsou horší než na začátku; každopádně pro země, které se staly „objekty“ humanitární pomoci. Průvodními jevy této „pomoci“ je obrovská a nekončící zadluženost těchto zemí, války, hlad a nemoci, vyvolávající nárazy na evropský kontinent v podobě stále sílících migračních vln, dosahujících už mnohde síly a výše tsunami!

Přehřátý kotel

Skutečná pomoc těmto lidem není v jejich emigraci, ale v odmítnutí zvráceného humanismu současného ražení sloužícího jako zástěrka pro globalistické superžraloky, a v opravdové a všestranné pomoci v místě jejich domovů, kde mají svoje kořeny, tradice i „hroby svých předků“. Bude to ku prospěchu jich samých i Evropy! Odlišná kultura i mentalita těchto “nových Evropanů“ ,a v neposlední řadě i jejich množství, ohrožuje identitu i stabilitu Evropy, která už není schopna situaci ekonomicky ani sociálně zvládat. Důsledkem jsou rasové, sociální a náboženské střety, jak jsme mohli vidět v Holandsku, Anglii a Francii.

Ve stejné situaci je i severní Amerika, kam z jihu kontinentu proudí statisíce ilegálních imigrantů, kteří na svých demonstracích volají: „My jsme Amerika“! Kdy, za jak dlouho, budou i evropští imigranti provolávat: „My jsme Evropa“? Tavící kotel národů, jak se kdysi Amerika hrdě prezentovala se tedy nekoná - je přehřátý a hrozí explozí, stejně jako „multikulturní“ Evropa! Potom výrok žertovného maršála Třetí říše: „Slyším-li slovo kultura, sahám po pistoli“ není tak od věci.

Dvojí tvář humanismu připomíná indického Šivu - božstvo ničitele i obnovitele

Jak nazvat svět počítačů, vyspělé medicíny i nadvýroby potravin, jestliže celé oblasti Asie a Afriky vymírají hladem, válkami a nemocemi, zatímco Evropa „mizí z mapy“ na následky „nadstandardní“ svobody: přesyceností, drogami a uzákoněných potratů?

Jak nazvat svět , kde před televizními kamerami rozdává humanismus (propagační !) pytle s moukou, zatímco jiné dodávky oku kamer určeny nejsou? Nepřipomíná dvojí tvář humanismu indického Šivu - božstvo ničitele i obnovitele? Tanky a samopaly - a pytel mouky vzápětí!

Jak nazvat svět, který dovoluje globalistickým spiklencům (spíše šílencům), aby byl jimi ruinován, zatímco je samé ponechává beztrestné a v iluzi o neporazitelnosti žoků peněz, a tím i o právu rozhodovat o osudech a životech jiných?

Jak tedy  takový svět nazvat? V síti slov uvízla dvě: obludnost a posedlost.

Vzpoura andělů

Když bytosti, které si kdysi „zdobily křídla hvězdami“, zvedly prapor vzpoury - a padly, změnilo to jejich „podstatu i vizáž“. Tak na svět přišly (spíše spadly) Zlo a Obludnost, které si v něm pro svoje „fungování“ hledají vhodné „objekty“. Dávnější řeč byla přesnější a „objekty“ nazývala posedlými.

Tak je na světě obludnost i posedlost. Ta už dnes nesliní ani netrhá řetězy. Vhodné „objekty“, ba dokonce ty „nejvhodnější“, se vyznačují dobrou výchovou a vzděláním na nejprestižnějších univerzitách Anglie a Ameriky! Uvnitř těchto exkluzivních univerzit fungují neméně „exkluzivní“ (spíše podivné) spolky (jako Skull and Bones), které slouží pro vyhledávání vhodných „objektů“ a jako předsíň „Pyramidy“. Ambiciózní a pilné „objekty“ to mohou na jejích stupních dotáhnout hezky vysoko. Na ty nejvyšší ale nedosáhnou - ty jsou dědičné! Nejvyšší stupně „Pyramidy“ jsou s metafyzickým světem spojeny okultně, s fyzickým kapitálově.

Kdo by měl aspirovat na funkci Plánovačů dějin, ne-li lidé skvělí bohatstvím a rodem?

Protože bohatství touží po moci i urozenosti, spojovali se potomci lichvářů s vysokou evropskou, hlavně anglickou, rodovou šlechtou, neboť o co hlouběji chtěli svůj původ zasout, o to výše toužili vzlétnout. Tak si „polepšili erb“ i genetiku! Kdo jiný by potom měl mít právo aspirovat na funkci Plánovačů dějin a lidských osudů, ne-li tihle skvělí bohatstvím a teď už i rodem? K pradědečkovi lichváři se nehlásí, ale cingi-lingi milují stejně, jako i vizi o „božích vyvolených“, jimž je předurčeno vládnout světu pomocí zlata.

Světovláda patologická i démonická

Tak ve stejném duchu i stylu postupují generacemi a staletími. Své ideologie dávají do oběhu postupně, jako onen „ MrOne by One“ dával do oběhu své falešné stodolarovky - jednu po jedné. Tato „evoluční“ metoda, také známá jako krok za krokem, občas urychlená nějakou tou revolucí nebo válkou (někdy i světovou!) má, nutno uznat, výsledky. Plánovači jsou sice trpěliví a nesnaží se věci uspěchat, ale ...

Ale což ony generace pilných mravenečků, pracující na tomto bohulibém díle nikdy nezatoužily sami vidět a okusit „ovoce“ své práce? Nebo je snad normální, aby lidská bytost, vědoma si své fyzické i časové omezenosti, věnovala čas a energii něčemu, co jde přes věky a generace a zároveň něčemu tak iracionálnímu, jako je pokus o ovládnutí světa pomocí peněz a magie?

A je tato činnost „jenom“ patologickým projevem určité /specifické/ skupiny lidí, nebo je projevem sil, které se prostřednictvím oněch „objektů“ v tomto světě realizují a za nimiž lze tušit onu zvrácenou a současně nadčasovou bytost, před níž varují Starý zákon i evangelia? Jak ale slyšet varování, je-li kdo hluchý a Evangeliu nevěří?

Čas půlnoci

Vyznáním víry v hodnoty materialismu vyznala Evropa, kde je její srdce i poklad, neboť: „Kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce.“

Pád Evropy do pohanství měl (a má) následky: dvě světové války, bolševismus, nacismus a - současnost. Tou je ideál konzumního ráje v kombinaci s „nadstandardní“ svobodou, rozvolněnou morálkou, potratovou politikou zednářských vlád a vymírající Evropou. Je to čas půlnoci, kdy stráže místo střežení bran spí a „noví příchozí“ bez lomozu zbraní vcházejí! Nové jaro však s nimi sotva vejde, neboť genetický list je dávno popsán jinou mentalitou a kulturou, stojící v opozici k evropské. Mešity evropských měst spíše než nové jaro dosvědčují zradu Evropy a její odpad od křesťanství . I tak se dá dobýt kontinent jménem Evropa!

Poslední ránu se jí „Plánovači“ chystají zasadit přijetím Turecka do Evropy skrze Molocha jménem EU. A tak Turecko, které při „etnických čistkách“ v roce 1915 vyvraždilo na dva miliony (!) arménských křesťanů, včetně žen a dětí (!) a po staletí hrozba pro Evropu, brzo do ní přikvačí, aby tak i ono přispělo k vytváření evropské „multikulturní“ společnosti.

Rusko, které evropské kultuře dalo postavy, jež často ovlivňovaly umělecké dění na Západě /(Dostojevský a moderní francouzská literatura), čelí však pochybnostem některých „mudrců“ ze Západu o své příslušnosti k Evropě. „Pochybují" o evropské identitě Ruska, jež po staletí zadržovalo nájezdy ze stepí východu, které by jinak končily na březích Atlantiku. Potom by mudrlanti sotva mudrovali o Evropě i o tom, kdo do ní patří.

A o to jde

A to je oč tu běží, zda ve skutečnosti do Evropy patří ti, jejichž „krev i rasa“ jsou evropské, ale které touha po „neuvěřitelné lehkosti bytí“ přivedla „na zámek“ mezi sloužící? Tam našli svoji parketu, lhostejno, ze kterého konce Evropy jsou. Livrej sloužících oblékají od „hrdého Albionu“ (dle některých zrádného!) přes „osvícenou“ Francii Ludvíků až do dnešních dnů. (I Amerika má svoje „livrejované“). Potravní pud a nasliněný palec jim vždy napoví, odkud vítr fouká a co se od nich žádá. Livrej mají na míru a cítí se v ní dobře.

Rozpadlá kaplička či poničená socha sv. Jana Nepomuckého kdesi v Čechách, jsou domácímu „bratříkovi - globalistovi“ stejně vzdálené, jako potápějící se Benátky tomu italskému s pracovištěm v Bruselu.

Tihle, co „pracují v globálu“ dávno neslyšeli šumění lesů rodného kraje, necítili vůni pryskyřice, dávno neprocházeli cestou mezi obilnými lány, nepostáli před kapličkou nad zázračným pramenem ani se nenapili jeho vody. Dávno neslyšeli zvony... Možná ani netuší, (to pro své široké obzory), že tomuto malému kousku země se odjakživa říká vlast. Slovo, které jim bylo k posměchu i k pohrdání. Snad se některému z nich dostane na smrtelné posteli milosti poznání i lítosti nad tím, čím pohrdli a jakou perlu pomáhali zašlapat.

Nezáleží na tom, na které příčce Pyramidy kdo z nich stál. Všichni byli „in“ a všichni i ti na té příčce nejspodnější, se dopouštěli zrady na svém národě i na Evropě. Bez jejich chtivosti a „pilných“ rukou by samotné žoky zlata Pyramidu nepostavily! Jakých prebend a výhod se jim zachtělo a dostávalo? Což ale nevěděli, že za ně platí zradou, a tu že stíhá kletba a trest? Ten bude v onom sdílení osudu a místa s tím, jehož oko shlíží z vrcholu Pyramidy! Možná, že „ten z Pyramidy“ jim za „věrnost ve službě“ poskytne ve svém „knížectví“ výhody, po kterých vždy tolik toužili? Ale kdož ví?

Otázka, kdo je Evropan a kdo do Evropy patří je zodpovězena: není to hlen ani výměšek!

Chybička ve výpočtech

Třebaže posty jsou obsazeny takto věrnými a systém „něco za něco“ je téměř u cíle, opatrnosti přesto nezbývá, vždyť historie si ráda zažertuje i se prý občas opakuje. Na počátku bolševické revoluce v Rusku její první garnitura Bronsteinů, Apfelbaumů , Mandelstamů a dalších, která tak bídně skončila, ráda používala dnes už archaického slova „ rozkotat“.

Říkali: „Rozkotáme starý svět a na jeho troskách postavíme nový“. Trochu ale uspěchali dobu. První garnitura „rozkotala“ říši, druhá se chystá „rozkotat“ svět. Vrchol, o němž snilo tolik generací před nimi je na dosah - a oni to budou, kdo na něm stanou! Vzrušení až mystické a zrychlený dech... Už aby na tom kopci byli ! Netuší ale, že do jejich „topografických map“ se vloudila chybička a že vrchol, o který usilují není ten správný. To o nich platí: „Běží dobře, ale špatným směrem“. Kdyby četli Písmo a uvěřili mu, dávno by to věděli.

Nechají-li se však i nadále „oduševňovat“ vábnými řečmi Velkého lháře o možnosti dobytí světa pomocí zlata, budou stále a zarputile žádat ten „svůj kopec“ a na nás tu „svoji libru masa“. A tihle do Evropy patří...?

Potom by k dopisu Brigitte Bardotové „Mé umírající Francii“ měl být napsán ještě jeden - Mé (naší) umírající Evropě!

P.S. Ale žádný strach! Ví Bůh, že nevyhrajou!