Co je podstatou obnovené studené války proti Rusku? Kde se bere tolik nepředstírané nenávisti většiny současných lídrů Západu vůči Vladimíru Putinovi? Tím hlavním motivem je samozřejmě „sebezáchovný“ zápas Spojených států o udržení světové dominance, o existenci dolaru, o suroviny, o trhy. Méně viditelné však je, že jde současně o válku daleko hlubší – ideový souboj na život a na smrt.
Putinovo Rusko se totiž především duchovně „odpojilo“ od západních elit. Odmítlo „holokaust“ tradičních hodnot, klíčového předpokladu pro nastolení ničím a nikým neomezované totality – Nového světového řádu (NWO). Relativizace dobra a zla, jedovatý mix přirozeného s nepřirozeným, rozbití klasické rodiny muž – žena – dítě, to vše patří mezi nutné nástroje ke snadnému ovládnutí „vykořeněných“.
Toto všechno Putinovo Rusko odmítlo. A teprve tím se rázem stalo pro Washington a Brusel nepřítelem číslo jedna. Nebezpečím větším než islám, jak nám právě sdělil nový šéf NATO. Vrací totiž zpět do hry protivníka, kterého již měly elity NWO za definitivně ukřižovaného: Opět, jako jejich předchůdci před dvěma tisíci lety na Golgotě, se však přepočítaly. To je vlastní pozadí „všeho viditelného i neviditelného“ v jejich vášnivé nenávisti – a zběsilém odhodlání zničit třeba celý svět v jaderné apokalypse, než připustit, že prostě zvítězit nemohou. A přitom na „svobodném a demokratickém Západě“ bylo ještě nedávno vše na tak dobré cestě. Vlastně stále ještě je. Alespoň v přeludných mediálních obrazech.
Bída a lesk
Několik dní žila nedávno nejen evropská média vystoupením populárního papeže Františka v Evropském parlamentu. Oceňovala, že mnoha slovy, často protimluvy, ke všeobecné krizi identity a duchovních souchotin Západu nic podstatného vlastně neřekl. Proto je tak veleben nepřáteli Kříže. Mediokracie je ze své podstaty protináboženská, specificky pak protikatolická a ateistická. Proto vše, co podle jejích vlastníků (a „majitelů klíčů“ k Novému světovému řádu za nimi) oslabuje křesťanské základy naší civilizace, je třeba maximálně podporovat. Kampaň oficiálních médií pro současnou hlavu katolické církve, pozornost každému papežovu spornému či dvojznačnému výroku, má právě tuto průhlednou motivaci.
Čeští biskupové se tomuto „modernistickému“ trendu tiše přizpůsobují. Jednou za rok sice projeví nesouhlas s náborovými pochody homo-politiků (Prague Pride), ale to je tak všechno. Pan kardinál Duka rozhodně nechodí do parlamentu vysvětlovat poslancům při projednávání některých – vůči přirozenému řádu drtivých – zákonů, že zborcení hodnotového základu naší civilizace je sebevražedné. Jeho slovenští kolegové jsou v tomto směru daleko ofenzívnější. Aktivně podporují například „prorodinné“ referendum, které u našich sousedů proběhne již za pár dnů (7. února), a proti němuž tatáž média, která tolik milují současného pontifika, vedou přímo hysterickou kampaň. Její paradoxní součástí je – mlčení. K veřejnosti se nesmějí dostat podstatné informace o smyslu a zásadní důležitosti lidového hlasování – a to jak z veřejnoprávních, tak soukromých informačních zdrojů.
Velmi podobné je to s informacemi o „duchovní kontrarevoluci“ vůči západní „pokrokové dekadenci“, která právě probíhá v Rusku. Stát a církev pochopily, že jedinou cestou ke skutečné (nikoli jen úzce ekonomické) prosperitě země, je spolupráce. V nedávných dnech to dostalo přímo symbolický výraz, když Patriarcha moskevský a celé Rusi Kyrill pronesl zásadní proslov v parlamentu. Od zahájení činnosti Státní dumy v roce 1906 a obnovení Patriarchátu v Ruské pravoslavné církvi v roce 1917, je to vůbec poprvé.
Není tedy divu, že tento přelomový moment zaznamenala naše média – mlčením. Tím spíš, že nešlo o projev pouze formální. Žádná „zdravice, aby se neřeklo“. Jasná, zásadní a často velmi tvrdá slova. Několik podstatných myšlenek proto přinášíme alespoň čtenářům Protiproudu. Snadno z nich lze odečíst, že pokud je studená válka proti Rusku vedena v „prvním plánu“ z mocenských a hospodářských důvodů – toto je „neviditelným“ pozadím, na kterém se celý aktuální střet Západ – Východ ve skutečnosti odehrává.
Čtěte ZDE: Papež promluvil v Babylónské věži: Otázka Kdo je František zní nyní ještě ostřeji. Idol? Dubček Vatikánu? Jeho krajané Argentinci: Pokud se ho pokusíte pochopit, přijdete o rozum
Patriarcha Kyrill: Cesta za skutečnou svobodou
Svět, v němž spolu právě žijeme, je mnohými často nazýván postkřesťanský nebo postnáboženský. Pod těmito termíny se skrývá hrozivá diagnóza úpadku duchovnosti a mravnosti, v němž se ocitlo obyvatelstvo mnoha zemí. To, k čemu tam nyní dochází, je spojeno s pokusy zpochybnit základní, nesporné a Bohem dané hodnoty, jež jsou součástí lidské přirozenosti. (…) Čelíme ohrožení absolutních a univerzálních norem morálky, jejich revize představuje značná rizika pro společnost, neboť stírá hranice mezi dobrem a zlem. (…) Pokud mravnost podmiňujeme kolektivními, obchodními, třídními, ideologickými a dalšími faktory, zavrhujeme tím samotnou podstatu mravnosti.
Myšlenka absolutní hodnotové priority svobody na úkor hodnot mravních se pro západní civilizaci stala časovanou bombou, jejíž ničivý výbuch vidíme v plné míře teprve my, lidé 21. století. Naši předkové, kteří byli nadšeni a okouzleni otázkou svobody, nezodpovědně podporovali nejrůznější novoty i v oblasti zákonodárství, aniž by se zamysleli nad tím, že absolutní svoboda volby, odtržená od mravnosti, je pro člověka i pro společnost smrtelně nebezpečná. Můžeme vidět, v jaká dramata se časem mění lživě pochopená svoboda. A vše je způsobeno tím, že z vědomí a myšlení lidí se vytrácí smysl pro spravedlnost a pravdu. Následky takového dobrovolného odklonu od křesťanských hodnot jsou pro lidskou společnost ničivé, bez nich se stává neschopna další smysluplné existence.
Rodinu, a tím pádem celou společnost ohrožují pokusy omezit práva otce a matky vychovávat své děti v duchu tradičních mravních hodnot. Nezřídka se práva dětí uměle stavějí do protikladu k právům rodiny a rodičů.
Lidé se pokoušeli tento problém vyřešit tím, že zdůrazňovali myšlenku nadřazenosti psaného práva. V takovém případě je svoboda osobnosti ohraničena pouze zákony, jež mají usměrňovat lidské chování a dávat odpovědi na otázky, co je dovoleno, a co již ne. Jenomže mylné filosofické názory na téma svobody často pronikají i do sféry práva, čímž vnášejí do zákonodárství ohromné vnitřní napětí a negativně ovlivňují osobní a společenskou mravnost. To je případ legalizace takzvaných svazků stejného pohlaví, uzákonění euthanasie a mnoha nebezpečných prvků týkajících se mládeže. Všechny tyto právně ukotvené novoty, jež jsou v rozporu nejen s mravními hodnotami, ale i se zdravým rozumem a pudem sebezáchovy, se stále více šíří a v některých státech získávají stále větší politickou podporu.
Tyto normy chování a zákonodárné tendence, dnes bohužel přítomné i v samotném Rusku, většinou jsou nám obvykle vnucovány zvenčí. Bude do značné míry záležet na aktivním postoji ruských poslanců, nakolik bude naše země schopna se před moderními pseudohodnotami, přispívající k ničení lidské osobnosti i civilizace jako celku, ubránit.
Každá epocha přinesla něco dobrého
Aniž bychom zpochybňovali význam svobody, je třeba hovořit o tom, že existují vyšší hodnotové priority. Na XVIII. Celosvětovém ruském lidovém koncilu, jehož se zúčastnili představitelé církve, lídři nejvýznamnějších společenských organizací, včetně zástupců všech ruských parlamentních stran, bylo jasně řečeno, jaké základní hodnoty máme na mysli. Při jejich formulaci jsme vycházeli z analýzy naší vlastní historie, protože vytvářet podobně zásadní definice bez přihlédnutí k reálnému dějinnému kontextu je vždy ošemetné. A tak jsme se zamysleli nad hlavními etapami rozvoje Ruska — Stará Rus ovlivněná Byzancí, Ruské impérium, revoluce, Sovětský svaz, nové Rusko — a položili jsme si otázku, jestli je možné v každém z těchto dějinných období nalézt něco důležitého, co charakterizuje danou epochu a přitom si uchovává svoji nadčasovou hodnotu i pro dnešní život. A odpověděli jsme si kladně.
Ve Staré Rusi - Svaté Rusi - dominovala posvátnost a velikost lidského ducha. Tuto hodnotu jsme si definovali pojmem křesťanská víra.
Ruské impérium učinilo z nevelké země velkou světovou říši, sahající od jednoho oceánu k druhému. Pojem, který tuto důležitou skutečnost vystihuje, je mocnost.
Pak přišla éra revoluce. Zde vzniká otázka: bylo na revoluci i něco dobrého, nebo jen krev, vliv zahraničních center moci, jež Rusku vnucovaly cizí a zcela nepřirozený styl života? Bylo na revoluci i něco pozitivního, nebo šlo jen o s prominutím tupé a hloupé následování instrukcí, které pronikaly do naší země prostřednictvím jistých politických sil ze zahraničí? A odpověděli jsme: bylo zde upřímné úsilí lidí dosáhnout spravedlnosti. Kdyby toto úsilí neexistovalo, tehdejší propaganda by nemohla být účinná. Cennou hodnotou této doby je tedy úsilí o sociální spravedlnost.
A co sovětské časy? Jakmile se začne hovořit o Sovětském svazu, jedni jej začnou idealizovat, jiní zas démonizovat. Ale bylo tehdy něco takového, co se v té době zrodilo a co dnes můžeme směle přijmout a učinit součástí naší vlastní životní filosofie? Ano, bylo — solidarita. Nikdy bychom neměli zapomínat na hrdinství, jež prokázal náš lid, a to nejen hrdinství válečné. Co všichni ti mladí lidé, kteří jeli pracovat na celinu, budovali Bajkalsko-Amurskou magistrálu, aniž by za to získávali nějaké společenské výsady? Měli pocit sounáležitosti, upřímnou snahu společně přispět k lepšímu životu vlastní země.
A konečně nové Rusko. Co se toho dnes o novém Rusku napovídá! Nicméně platí, že právě v současném, novém Rusku, jsme začali prosazovat lidská práva, práva na důstojnost, právo na svobodu. Cožpak je to možné ignorovat a říkat, že to všechno je chyba? Proto jsme tuto epochu označili pojmem důstojnost.
I politické soupeření má nakonec vést k harmonii
K čemu jsme tedy dospěli? Víra, mocnost, spravedlnost, solidarita a lidská důstojnost. O něco dříve, na XV. koncilu, jsme formulovali ještě širší seznam hodnot, jež jsou základem naší národní identity. Kromě již zmíněných je to mír, jednota, mravnost, čestnost, láska k vlasti, soucit, rodina, kultura, národní tradice, blahobyt, pracovitost, zdrženlivost a schopnost se obětovat pro ostatní. V tomto seznamu hodnot má své místo i svoboda — nikoli však jako hodnota, přesahující a omezující všechny ostatní hodnoty.
Proti tendencím k vyvolávání chaosu a konfliktů se snažíme postavit velkorysou nábožensky-politickou syntézu, sociální ideál, který v 15. století formuloval Sergij Radoněžskij: „Vzhlížejíce ke svaté Trojici, vítězit nad nenávistnými různicemi tohoto světa“. Ve století devatenáctém hovořili velcí ruští myslitelé o tomtéž, když poukazovali na pospolité kořeny našeho lidového života. Dnes, když bychom měli tento ideál popsat jazykem sociální filosofie, nazvali bychom jej „solidární společností“, v níž spolu za účelem dosažení všeobecného blahobytu spolupracují různé etnické, kulturní, sociální, profesní, náboženské a věkové skupiny. V takové společnosti spolupracují občané s mocí, nedochází v ní ke konfliktům etnických a náboženských skupin a neexistuje ani žádný nepřekonatelný konflikt mezi politickými stranami.
Jsem přesvědčen, že lidé musejí mít právo volby třeba na to, zda dostávat identifikační karty v podobě plastikových kartiček nebo v tradiční podobě, tedy s využitím elektronických nosičů informací, nebo bez nich.
Zde, ve Státní dumě, bych chtěl obzvláště zdůraznit poslední zmíněnou tezi o spolupráci politických stran, protože už v duchu slyším všemožné námitky, co bude s konkurencí politických sil, se stranickým bojem a předvolebními kampaněmi.
Předpokládám, že ve společnosti, která je pro Rusko tradiční, chcete-li ve společnosti solidární, by si měly politické strany konkurovat ne ve smyslu prosazování jedněch hodnot na úkor ostatních, například svobody proti spravedlnosti, mocnosti proti důstojnosti, ale ve smyslu jejich harmonizace, jejich vyváženého naplňování a ukotvování v konkrétních politických činnostech a zákonodárných aktech. To je ten pravý prostor pro politický pluralismus, respektující to, že se lidé liší vzděláním, kulturou, tradicemi a politickými preferencemi, že neuvažují stejně… Tuto hodnotovou základnu by neměla narušovat ani jedna ruská politická strana, protože když to učiní, Rusko přestane existovat.
Totéž bych chtěl zdůraznit i v otázce vztahu jednotlivých politických sil k naší vlastní historii. K dějinám Ruska je třeba přistupovat střízlivě, nezapomínat ani na jejich těžké, a občas i hanebné stránky, ale je nutné se přitom vystříhat „občanské války vzpomínek“ a jejich přenášení do politického boje. Idea jednoty a nepřetržitosti historické paměti, ochrany našeho dědictví před zfalšováním a manipulacemi, před účelovým vysvětlováním historie, by měla být hodnotovou základnou všech politických sil.
Rok 2015 má svůj zvláštní symbolický význam. Připomeneme si během něj dvě významná dějinná data: tisíc let od dne smrti svatého knížete Vladimíra, jenž přinesl na Rus křesťanství, a 70 let od velikého vítězství ve Velké vlastenecké válce. První z těchto událostí odkazuje k náboženské volbě Ruska, druhé k jeho následkům, kdy náš lid, vychovaný tisíciletou tradicí křesťanských ideálů spravedlnosti a bratrství, spoluzachránil svět od porobení nacisty, kteří si usmysleli, že jsou „panskou rasou“ a že všechny ostatní národy představují pouhý shluk podlidí, odsouzených k věčnému otroctví. Tehdy Rusko povstalo jako jeden muž, což vedlo ke konečnému vítězství.
Na příkladu těchto srovnání je zřetelně vidět, že právě duchovně smysluplný hodnotový přístup nejlépe pomáhá pochopit jednotu a provázanost naší historie. Vidíme, že Rusko zůstalo Ruskem po celá staletí, za všech forem vlády a politických režimů. Dej Bůh, aby tomu tak bylo i nadále.
Čtěte ZDE: Sexuální zneužívání dětí: V německých školách je povinné. Kdo se vzepře, zaplatí vězením. Křesťanská demokracie v praxi. Dočkáme se brzy stejných konců i u nás?
Když jedna ruka buduje, zatímco druhá boří...
Rodinu, a tím pádem celou společnost ohrožují pokusy omezit práva otce a matky vychovávat své děti v duchu tradičních mravních hodnot. Nezřídka se práva dětí uměle stavějí do protikladu k právům rodiny a rodičů. Zároveň je ovšem třeba, aby se péče o ochranu skutečných práv dítěte stala základem celkové péče o rodinu, aby bylo jasně definováno, přiznáno a chráněno právo rodičů na výchovu dětí. Stát může zasahovat do vnitřního života rodiny pouze v těch nejkrajnějších případech, kdy je fyzické a mravní zdraví dítěte vystaveno reálně dokázanému nebezpečí.
Rád bych zdůraznil, že díky opatřením, které náš stát přijal, se podařilo dosáhnout značných úspěchů v řešení demografické otázky, takže prognózy skeptiků o výrazném snížení počtu obyvatel Ruska se nenaplnily.
Jenže ouha: To, co jednou rukou budujeme, druhou rukou často boříme. Jeden z největších problémů Ruska je ohromný počet potratů. Za poslední léta se sice jejich počet mírně snížil, ovšem neustále zůstává hrozivě vysoký. Pokud by se podařilo počet umělých potratů omezit na polovinu, mělo by Rusko neustálý a spolehlivý demografický růst. Církev, vyznávající Boží přikázání „Nezabiješ“, vždy viděla v zabití nenarozeného dítěte těžký hřích. Za takovým rozhodnutím často stojí tlak lékařů a příbuzných či materiální a bytová nouze.
Překonání tohoto zla vyžaduje zavedení komplexních opatření, která by měla zahrnovat pomoc rodinám při řešení problémů s bydlením, materiální pomoc rodinám s více dětmi, zavedení etických norem do systému zdravotnictví, které by nutily lékaře pečovat o zachování života nenarozeného dítěte, omezení reklamy na provádění potratů nebo ještě lépe, jejich úplný zákaz. Již teď je třeba, aby bylo provádění potratů vyjmuto ze systému povinného zdravotního pojištění, protože takto na ně doplácejí daňoví poplatníci, včetně těch, kdo jsou kategoricky proti zabíjení nenarozených.
Nezahrávejme si...
Velké obavy vyvolávají také některé takzvané reprodukční technologie, které v rozporu s Boží vůlí pošlapávají lidskou důstojnost a hodnotu mezilidských vztahů. Mravní vědomí nám nedovolí smířit se ani s legalizací takzvaného náhradního mateřství, které činí z žen a dětí předmět komerční dohody. Mnozí se ptají, co má tedy dělat žena, když nemůže mít děti? Odpověď je jednoduchá: osvojit si sirotka – tak jak to lidé dělali odjakživa.
Jsou věci, o kterých se nevtipkuje. To, o čem tu nyní hovoříme, je součástí Božího záměru se světem a člověkem. Tím, že se Boží vůli vzpíráme, činíme cosi mimořádně nebezpečného. Vzpomínáte si jistě na příběh s umělým obrácením toku sibiřských řek. Tehdy se našli moudří lidé, kteří varovali, že je to proti přírodě, se kterou si není radno zahrávat. V naší terminologii bychom řekli: nezahrávejte si s Bohem, protože všechno v životě a tedy i v přírodě je vyvážené. A proto ani my, kteří dokážeme využívat nové úspěchy vědy, si nesmíme zahrávat s Boží vůlí ohledně člověka.
Žijeme v epoše neuvěřitelně rychlých změn. Jestliže se svět v minulém století měnil na základě nových objevů vědy a techniky, dnes se jeho podoba mění skrze moderní technologie. Jenomže ne všechny změny přijímají se stejným nadšením nebo porozuměním různé části společnosti. Mnozí lidé mají například obavy z toho, že jim zasáhnou do života novinky, spojené s elektronickými prostředky sběru a zpracování osobních informací, které řádově zvyšují průlom do našeho soukromí – a to nejen ze strany státu, ale vlastně libovolné organizované struktury, která tyto technologie ovládá.
Dostávám tisíce dopisů, vyjadřujících nesouhlas s názorem, že aplikace nových identifikačních technologií nemá alternativu. Je mi známo, že na adresu vládních činitelů chodí podobné množství dopisů se stejným obsahem. Jsem přesvědčen, že lidé musejí mít právo volby třeba na to, zda dostávat identifikační karty v podobě plastikových kartiček nebo v tradiční podobě, tedy s využitím elektronických nosičů informací, nebo bez nich.
Nelze aplikovat tyto technologie totálně se zdůvodněním, že je to tak pro úředníky pohodlnější. Každý z nás se může lehce ocitnout v otroctví těchto technologií, pod totální kontrolou těch, kdo jim vládnou. A proto tím, že zachováme možnost alternativní volby, zachováme také možnost tuto formu totální kontroly odmítnout.
Nezapomeňme na spolubratry v kolébce křesťanství
Je ještě jedno důležité téma, jež bych tu ještě dnes chtěl zmínit, a to je situace křesťanů na Blízkém východě a v severní Africe. Tamní křesťané byli fakticky ponecháni na pospas osudu a stávají se obětí pronásledování ze strany extremistů. Absolutně bezprecedentnímu tlaku a útisku čelí naši bratři a sestry v Sýrii a v Iráku. Křesťané masově opouštějí Blízký východ – místo, kde křesťanství vzniklo. Taková situace hrozí úplnou ztrátou křesťanské přítomnosti v celé oblasti.
Ruská pravoslavná církev upozorňuje světové společenství na tuto katastrofu a pokouší se poskytovat potřebným nezbytnou pomoc. V této sféře je velice cenná spolupráce církve a státu.
Pomáhej nám všem Bůh.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde