Včera, na jeho svátek, jsme si připomněli svatého apoštola Jana. Jediného ze dvanácti Ježíšových učedníků stojícího spolu s Pannou Marií a dalšími třemi ženami na Golgotě pod Kristovým křížem. Jidáš svoji zradu vyřešil příznačnou sebevraždou, zbývajících deset apoštolů se skrývalo ze strachu před Židy, bez viditelné známky naděje v naplnění příslibů, jež z Mistrových úst ještě nedávno slýchali. Jak poznamenal známý kritik liberálních reforem Druhého vatikánského koncilu Michael Davies: „Útěk apoštolů do bezpečí ve chvíli, kdy měli dosvědčit svoji věrnost Spasiteli, byl historicky prvním aktem biskupské kolegiality...“
Zázračná přežití autora Apokalypsy
Svatého Jana si však dnes chceme připomenout z jiného důvodu. Je totiž také jediným z apoštolů, jenž nezemřel mučednickou smrtí. Nikoli proto, že by o jeho zavraždění nepřátelé Církve neusilovali. V obou známých případech byl však apoštol Jan násilné smrti uchráněn. Zázrakem.
Za vlády císaře Domitiana Jana v Římě zbičovali a následně vhodili do vroucího oleje. Jak shodně svědčí Tertullián a svatý Jeroným, vystoupil z něj bez újmy. Mezi křesťany se rozšířilo přesvědčení, že se olej proměnil v nebeskou rosu. Touto zázrak doprovázející událostí byla potvrzena platnost Ježíšových slov "chci, aby zůstal" (Jan 21,22). Domitian proto Jana alespoň vyhostil na ostrov Pathmos, ale i tento trest byl nejen Janovi, ale i celé Boží obci ku prospěchu. Jan zde měl totiž vidění, jež zapsal do knihy Zjevení – dnes mnohým známé spíš pod názvem Apokalypsa.
Po smrti císaře Domitiána se Jan vrátil do Efesu, kde měl z vůle kněze chrámu bohyně Diany vypít kalich vína s jedem. Učinil však nad kalichem znamení kříže – a jed mu neublížil.
Moderní člověk prý na zázraky nevěří. Platí to příznačně také o mnohých dnes v Církvi velmi vlivných „teolozích“. Nemá smysl se s nimi přít, jejich postoj je dán jinými důvody než našimi případnými argumentačními nedostatky. Tak jim alespoň přejme, aby nedopadli jako v následujícím příběhu sestra Gertrúd.
Nebo ještě hůře.
Maria Winowska: Přijď, Ježíšku!
Stalo se to v maďarském městečku čítajícím kolem půldruhého tisíce obyvatel. Slečna Gertrúd, učitelka základní školy, si vytýčila velmi jasný program: vykořenit víru z dětských srdcí. Děti, kterým rodiče vštěpovali katolické zásady, upevňované navíc hodinami náboženství u místního pana faráře a přijímáním Nejsvětější Svátosti, se sice nenechávaly učitelkou ovlivnit, ale nedovolily si také něco namítat.
Desetiletá Angéla, chytré a milé děvče, byla žákyní 4. A. Jednou přišla za panem farářem s prosbou, aby jí dovolil chodit každodenně ke svatému přijímání. „Uvědomuješ si, jaké to může mít následky?“ zeptal se kněz. „Prosím, otče, neodmítejte mě! Když chodím ke svatému přijímání, cítím se daleko silnější. Vždyť jste mi říkal, že mám dávat dobrý příklad. Abych to mohla dělat, musím mít velkou sílu!“
Pan farář tedy s jistými výhradami souhlasil. Od této chvíle jako by se ve 4. A rozpoutalo pravé peklo. Učitelka si udělala z malé Angély terč. Třebaže byla holčička do hodin skvěle připravená, slečna Gertrúd jí i tak snižovala známky a bezustání na ni útočila. Angéla vše snášela s obdivuhodnou statečností.
„Andílku, není to náhodou nad tvoje síly?“ zeptal se jednou pan farář. „Ale kdepak, otče! Pán Ježíš trpěl daleko víc… plivali na něj… Mně se to ještě nestalo!“
Kněze taková odvaha zaskočila. Angéla se nikdy na nic nestěžovala, ale její spolužačky často za panem farářem přicházely a se slzami v očích mu vyprávěly, co se ve třídě děje.
Čtěte ZDE: Zjevení Panny Marie ve Fatimě. Zázrak, který je zdokumentován a viděly jej tisíce lidí
Pokus slečny Gertrúd
Několik dní před Vánocemi si slečna Gertrúd vymyslela krutou hru, která podle ní měla jednou provždy vymýtit staré „pověry“. A opět, jak už se stalo zvykem, vzala si na mušku Angélu:
„Angélo, co uděláš, když tě rodiče zavolají?“ „Přijdu.“ „Představ si ale, že by zavolali tvoji mrtvou babičku…“ „Ta nepřijde.“ „A kdyby volali Ježibabu nebo Červenou Karkulku?“ „Ty taky nepřijdou, vždyť jsou z pohádek.“ „Skvěle! Hnedka uděláme takový pokus. Angélo, jdi na chvíli za dveře.“
Holčička tedy odešla ze třídy. „A teď, děti,“ řekla učitelka, „ji hlasitě zavolejte! Všechny najednou!“ „Angélo! Angélo!“ křičelo z celých sil třicet dětských hlásků. Angéla vešla.
„Vidíte, moje děti. Jestliže někdo je, přijde, když ho zavoláme. A když není, tak nemůže přijít. Věří někdo z vás ještě na Ježíška?“
„Ano…“ odpovědělo několik nesmělých hlasů. „A ty, Angélo, věříš pořád, že tě Ježíšek slyší, když ho voláš?“
„Ano, věřím, že mě slyší!“ řekla pevně malá Angéla.
„Dobrá. Uděláme další pokus. Viděli jste, že Angéla hned vešla, když jste ji zavolali. Pokud Ježíšek existuje, uslyší vaše volání. Křičte tedy všichni pořádně nahlas: ,Přijď, Ježíšku!‘ Jedna, dva, tři, všichni najednou!“
Děti svěsily hlavy. Nastalo mlčení. Ticho, vyvolané nejistotou dětských srdcí, přerušil posměch učitelky.
„Vidíte, právě to jsem chtěla! To je můj důkaz! Netroufnete si ho zavolat, protože dobře víte, že Ježíšek nepřijde. Neslyší vás. A víte, proč vás neslyší? Protože neexistuje. Je to jenom báchorka!“
Čtěte ZDE: Složité osudy Vánoc: Kdo je zakazoval a proč? Dnes Tichou nocí pochoduje Cocacoláš. Konzumní čas pseudolásky? Mnozí však stále slaví Boží narození. Kdo chce slyšet, slyš
Pokus žačky Angély
Děti mlčely dál. Po těžké ráně od slečny Getrúdy jim krvácela srdce. Angéla tam stála celá bledá. „Bála jsem se, že upadne,“ řekla později panu faráři jedna její spolužačka. Učitelka se viditelně opájela rozpaky dětí.
Angéla najednou vběhla doprostřed třídy. Oči jí plály. Vykřikla: „Dobrá! Zavoláme ho! Slyšíte? Volejme všichni spolu: ,Přijď, Ježíšku!‘“
Všechny děti se postavily a se sepjatýma rukama a hořícími srdci začaly ze všech sil volat: „Přijď, Ježíšku!“
Učitelka nařídila, aby ihned přestaly. Podívala se nenávistně na Angélu. Nastalo opět těžké ticho, jako kdyby někdo zemřel. Ale znovu se ozval zvučný hlásek Angély: „Zavolejme ho ještě jednou!“ „Byl to křik, který by zbořil školu,“ popsala jedna z holčiček.
Najednou se tiše otevřely dveře. Zdálo se, že na ně zamířilo veškeré denní světlo. Světlo rostlo, sílilo, nakonec se změnilo v ohnivou kouli, která se rozevřela, a v ní se ukázalo tak překrásné Děťátko, jaké děti ještě nikdy neviděly. Děťátko se na ně usmálo a nic neřeklo.
Konec slečny Gertrúd
Děti pak panu faráři vyprávěly, že přítomnost Děťátka naplnila jejich srdce nevyslovitelnou sladkostí a radostí… že bylo oblečeno do bílých šatiček a připomínalo slunce…
Vyzařoval z něj takový jas, že ve srovnání s ním vypadlo denní světlo jako noc. Některé děti tento jas oslepoval a bolely je z něho oči. Jiné na něj mohly hledět a nic bolestivého nepociťovaly. Jak dlouho to mohlo trvat? To děti nedokázaly říct. Pravdou je, že „pokus“ slečny Getrúdy spolu se zjevením a zmizením Děťátka nepřesáhly vyučovací hodinu.
Děťátko se nepřestávalo na žáky usmívat. Pak zmizelo v ohnivé kouli, která se pomalu rozpouštěla. Dveře se opět tiše zavřely. Nadšené a šťastné děti se nezmohly ani na slovo.
Najednou se ozval hrozný výkřik. Učitelka s divokým pohledem v očích zaječela: „On přišel!“ Vyběhla a bouchla za sebou dveřmi. Angéla, jako by se vracela z jiného světa, spolužákům klidně řekla: „Vidíte! Ježíšek existuje! A teď všichni poděkujeme!“
Děti klekly na zem a pomodlily se Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. Pak opustily třídu, protože se právě ozvalo zvonění.
Celá událost se záhy rozkřikla a rodiče proto vyhledali faráře.
„Vyptával jsem se všech dětí a v jejich vyprávění jsem nenašel žádné rozpory,“ řekl mi později onen farář.
Slečna Getrúd zešílela a skončila v ústavu. Nepřestávala volat: „On přišel! On přišel!“
Farář ji chtěl navštívit, ale zakázali mu k ní přístup.
Převzato z L'Echo 10-12/1958.
Vyšlo v Te Deum.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde