Bílá hora nebyla a není jednoduchá věc: Naše místo je tam, kde je český národ. Nebylo hříchem bojovat ani proti armádě papežské. Jenom tvor lysý a prašivý čeká, až se bitva rozhodne bez něj
Jaroslav Durych píše o traumatu českých dějin bitvě na Bílé hoře, od níž včera uplynulo 394 let, a připomíná stále aktuální souvislosti českého dilematu: bojovat, nebo čekat, jak vše dopadne?
Bílá hora není tak jednoduchá věc. Těší nás, že na ní zvítězilo katolictví. Že na ní zvítězil absolutismus rakouské linie Habsburků, to nás těší už mnohem méně. Není nám líto krvavých následků Bílé hory a všech těch příšerných věcí, které se po ní dály. Není nám líto exulantů a konfiskací.
Jaroslav Durych
Řád přirozený nelze stavěti na hlavu
Ale přece bychom mnoho, přemnoho odpustili národu, kdyby byl aspoň opravdu bojoval. Útěchou jest nám krvavá oběť vězných Moravanů u Hvězdy. Lze nazvati vévodu Maxmiliána strážným andělem a zachráncem české země? Snad ano, snad ne. Není to tak jednoduché. Řád přirozený nelze stavěti na hlavu.
Pamatujte si to, čeští katolíci, vaše místo jest tam, kde jest český národ, ať si jest na druhé straně kdokoliv
Protestantismus také bojoval vítězně. Má-li se rozhodnouti, kdo byl duchem úpadkovějším, zda Ferdinand II. A Maxmilián, nebo Bedřich Výmarský a Gustav Adolf, nutno býti konkrétním. Ostatně takoví zjevové katolické absolutistické politiky, jakými byli Ludvík XIII., Mazanin a Richelieu, mohou strhnouti sice k obdivu relativnímu, ale k obdivu absolutnímu mohou strhnouti jen duchy uměle zaujaté.
Čtěte ZDE: Otázka nejen na neděli: Být dobrým katolíkem znamená nebýt dobrým Čechem? Historie ukazuje, že je to právě naopak. Zachránila nás Bílá hora před protestanským poněmčením?
Jaká byla politika papeže Urbana VIII?
Nahlédneme-li do dějin, poznáme, ať s lítostí či znuděním, že třicetiletá válka děsí svým materialismem na obou stranách. Sama zničila, co zasila, a to obzvláště ve smyslu duchovním.
Lze býti věrným katolíkem, třebas i útočným katolíkem, ale netřeba si dávati pásku na oči. Nebylo hříchem bojovati proti armádě katolické, ba ani proti armádě papežské. Veliký španělský generál neváhal divokým útokem na Řím zlomiti vzdor papežův a holdovati papeži - zajatému. I na Řím bylo nutno útočiti a dobytí Říma nebývalo vždy hanbou vítězi.
Velcí duchové katoličtí dívali se i papežům do očí; sice uctivě ale přímo. Trvale hrbatá uctivost nikdy nebyla příznakem poctivé víry. Můžeme jako katolíci oslavovati vítězství bělohorské; dnes jest to ještě čin odvahy. Ale jen tenkráte jest to čin odvahy mužné a čestné, je-li spojen s odvahou přímého pohledu na všechny strany. Stane-li se vnější výraz této odvahy modelem pro pózy duší hrbatých, nutno do těchto zrůd vraziti vidle rozpálené.
.jpg "pp")
Čtěte ZDE: O nepřátelích koruny Svatováclavské: „Neboť i Němec uvěřil, když byl uzdraven, ale odcizený Čech nebude uzdraven nikdy.“
Bílá hora není problémem jednoduchým
Neboť Bílá hora není problémem jednoduchým. Nebylo to jen vítězství Boží, byla to i zrada nesmírného množství lidí a byla to i hanba tehdejších českých katolíků, kteří na Bílé hoře nebyli ani na té, ani na oné straně.
A až ještě jednou zavolá, pamatujte si to, čeští katolíci, pak vaše místo jest tam, kde jest český národ, ať si jest na druhé straně kdokoliv. I kdybyste si měli zasloužiti názvu Izrael, tj. bojovník Boží. Buď budete poraženi a zahynete u Hvězdy. Nebo zvítězíte. Pak si můžete predikanty a jiný Kindl přibíjeti za jazyky ke kolům, neboť to jsou normální a chvályhodné zábavy vítězů. Ale vaše místo jest tam, kde jest národ a jenom tvor lysý a prašivý číhá tak, jako číhaly panské hyeny, až se bitva rozhodne bez nich.
Dbejte, ať nikoho mezi vámi nenakazí příklad Slavatův!
Uvažovali jste někdy o tom, proč v dobách náboženských rozvratů čeští katolíci, třebas bojovali za věc spravedlivou proti věci nespravedlivé, za věc Boží proti věci svůdců a lidí svedených, proč bojovali mrzce, zbaběle, zezadu?
Nespočívá vlastní sláva zázraku bělohorského v tom, že ani vítězství bělohorské nemohlo v Čechách vyhubiti katolickou víru?
Vyšlo v revue Rozmach 1924
Tagy článku