21. srpna 1968, tedy před pouhými šestačtyřiceti lety, začala ruská okupace Československa. Tato věta je kanonizována, mění se v ní v posledním čtvrtstoletí jen přibývající roky, které nás od jedné z klíčových události našich moderních dějin vzdalují. Jde o větu vlastně tak banální, že nikoho nenapadne o jejím obsahu vůbec uvažovat. A to je chyba. Ve skutečnosti je totiž nabita mystifikacemi, na nichž naopak stojí falešný výklad naší současné reality. Přitom existuje významné slovo z oné doby, které je naopak velmi přesným popisem tehdejších i dnešních traumat naší společnosti: Kolaboranti.
Srpnová lež
„Ruská okupace“ je nesmysl, který má ovšem dalekosáhlé důsledky. Dnes tuto „srpnovou lež“ v hlavách zvláště mladších generací maximálně upevňuje a pro své aktuální cíle využívá současná protiruská havlistická mediální propaganda. Konstatujme: 21. srpna k nám nepřijely ruské tanky – a už vůbec nešlo o okupaci. Navzdory tomu, že i my, kteří jsme ten šokující okamžik a všechno, co po něm následovalo zažili, jsme v naprosté většině té „pravdě“ tehdy také uvěřili. Byla totiž jednoduchá, přehledná a nikoho nenutila přemýšlet. A tak je tomu dodnes.
Vojenská operace, která měla udělat „pořádek“ ve vzpouzející se středoevropské kolonii „tábora míru a socialismu“, neměla totiž s Ruskem nic společného. Tím nemyslím na krycí propagandistický manévr, že invazi provedly formálně „státy Varšavské smlouvy“ – organizace zrcadlově vzniklé po ustavení NATO. „Okupaci“ Československa rozhodla, zorganizovala a provedla Moskva – hlavní město Sovětského svazu. Ostatní „satelity“ – kromě Rumunska – se k ní jen loajálně přidaly. A v tom spočívá celý účelový „omyl“.
Stále stejný scénář
Pokud někdo namítne, že Sovětský svaz a Rusko bylo totéž, žije dál uvnitř paradigmatu „srpnové lži“. Rusové byli ve skutečnosti první obětí sovětského režimu, nastoleného státním převratem v roce 1917. Lenin a spol. jej zorganizovali za pomoci a za peníze amerických, britských a německých bankéřů a průmyslníků. Zvláště Německo chtělo tímto způsobem ukončit První světovou válku – což se mu ostatně podařilo. Jenže pak se „revolucionáři“ vymkli kontrole svých sponzorů.
Jsou jich všude spousty: Kolaboranti z principu. Poté, co se Rusko od bolševismu osvobodilo, nyní kolaborují (spolupracují) s „novou Moskvou“ – Bruselem. Nemohou si pomoci, je to v nich jako v koze.
Je to fatální chyba, kterou Západ stále znovu a znovu opakuje - dodnes: Byly to Spojené státy, kdo podporoval Fidela Castra a zaplatil „kubánskou revoluci“. Byly to Spojené národy (OSN), kdo umožnil vznik Izraele – a nese tak odpovědnost za nekonečný a nevyřešitelný středovýchodní konflikt. A jsou to opět Spojené státy a Evropská unie, kdo má na svědomí současnou iráckou tragédii, „arabské jaro“ a ničivý požár násilí, který celou oblastí otřásá. Nic jiného není ani „ukrajinská krize“. Také zde aktuálně hrozí, že se „revolucionáři“ vymknou kontrole – s důsledky, které raději ani nedomýšlejme.
Rusové nás neokupovali
Stalin nebyl Rus, ale Gruzínec. Také Chruščov byl po matce spíše Ukrajinec – což mimochodem dal najevo připojením Krymu ke své „vlasti“. Oba byli sovětští vůdcové, nikoli ruští. Totéž platí o Brežněvovi. Nejviditelnější budovou Moskvy, stojí hned pod Kremlem, byla centrála Komunistické internacionály, ústředí světové sovětské revoluce. Mimochodem – po rozpadu SSSR jelcinovské Rusko její slavnou obří hvězdu na střeše nahradilo příznačně „hvězdou“ německé značky Mercedes. Dnes už tam není ani ta.
Stát bez suverenity nemůže suverenitu ztratit. Smysl současné mystifikace o srpnu 1968 tedy spočívá jinde. Komunisté (Dubček a spol.), kteří tehdy prohráli svůj vnitrostranický boj, už nebyli pověšeni, jak bývalo zvykem za Stalina, ale jen „odsunuti“ ze svých mocenských pozic. A ukázalo se, že z hlediska zvrhlé bolševické praxe to byla chyba: Poražení se totiž brzy začali znovu organizovat.
Invazi do Československa v srpnu 1968 samozřejmě neprovedlo Rusko, ale Sověti, potomci Stalina a Chruščova – ve spojení se „Sověty“ z Polska, NDR, Maďarska a Bulharska. Ostatně v pražských ulicích tehdy na Rusy člověk příliš nenarazil. Mnohem více zde bylo šikmookých vojáků ze středoasijských republik Sovětského svazu. Neokupoval nás tedy Rus, Polák, Maďar či (znovu po třiceti letech) Němec – ale „mezinárodní bolševik“. Ale hlavně – nešlo o okupaci.
O té bylo lze mluvit, když k nám v březnu 1939 vtrhla hitlerovská armáda: Suverénní demokratický stát obsadil jeho totalitní nacistický soused. V roce 1968 šlo ale o něco úplně jiného. O „pořádkovou operaci“ ve vzpurné kolonii, na území již dříve obsazeného státu. K vytvoření sovětského protektorátu došlo již v roce 1948 „sametovým“ státním převratem místních Sovětů, československých bolševiků. Ti se však po dvaceti letech začali hádat o moc: „Modernistické“ křídlo komunistické strany chtělo jít k „zářným zítřkům“ jinou cestou než moskevská centrála. Ta s nimi zprvu vyjednávala, ale když to nevedlo k výsledku, v srpnu 1968 s nimi pěkně po bolševicku zatočila. A dosadila k moci skupinu, která zaručovala, že udrží dosavadní „internacionální“ linii. A to je hlavní „poučení z krizového vývoje“, které má aktuální smysl.
Čtěte ZDE: Obamovi se nedaří vtáhnout Putina do války: Masakr civilistů prchajících z Luhanska jako další „kauza boeing“. Vystoupí Evropa z bludného kruhu, který může skončit válkou?
Opět u moci
Okupovanou zemi nelze okupovat. Stát bez suverenity nemůže suverenitu ztratit. Smysl současné mystifikace o srpnu 1968 tedy spočívá jinde. Komunisté (Dubček a spol.), kteří tehdy prohráli svůj vnitrostranický boj, už nebyli pověšeni, jak bývalo zvykem za Stalina, ale jen „odsunuti“ ze svých mocenských pozic. A ukázalo se, že z hlediska zvrhlé bolševické praxe to byla chyba: Poražení se totiž brzy začali znovu organizovat.
Pod vedením Václava Havla našli základní platformu v nové „straně“ s názvem Charta 77. A po dalším státním převratu, opět „sametovém“ v roce 1989, se znovu pokusili převzít moc. Podařilo se jim to ale jen částečně, protože neovládli Občanské fórum a v následujících volbách drtivě prohráli s Václavem Klausem. Tak se rozprchli do různých jiných stran a především do médií, kde s „pražskou kavárnou“ vytvořili základ dnešní skutečné moci: mediokracii.
Jsou s námi a budou s námi. Oni či jejich klony a ideoví následovníci. Vždycky budou stejní – revoluční, prolhaní, hnusící si vlastní národ.
Od té doby nám kážou morálku, typicky paní Šiklová. Té se v „popravčích“ padesátých letech na filosofické fakultě přezdívalo „rudá kráva“, protože patřila k nejostřejším a nejvíc nebezpečným mladým bolševikům. Nebo ještě typičtěji Jaromír Štětina, senátor za TOP09 a nyní poslanec europarlamentu, mediálně asi nejznámější současný „antikomunista“. Také vstoupil do Komunistické strany Československa jakmile mu to věk umožnil. Také byl součástí křídla, které v osmašedesátém prohrálo – a zavleklo celou zemi do potupné „normalizace“.
Na dokreslení: Poznal jsem ho v prvních popřevratových listopadových dnech. Právě jsem zakládal Nezávislé sdružení novinářů a on mě přesvědčoval, že jednu z prvních „legitimací“ musím dát zdejšímu zpravodaji Komsomolské pravdy. Rád jsem tak učinil. A dodnes bych si to obhájil. Narozdíl od něj, který na to jistě už „zapomněl“. Nevyléčitelně nenávidí „hříchy svého mládí“ natolik, že v „ukrajinské krizi“ burcuje pro akci NATO proti Rusku. Ale ani případná další světová válka jemu – i jeho „druhům ve zbrani“ - svědomí zkrvavené oběťmi bolševického teroru neomyje. Včetně těch ze srpna 1968. Neexistuje „bývalý komunista“.
Kolaboranti: Buďte s námi!
Jsou jich všude spousty: Kolaboranti z principu. Poté, co se Rusko od bolševismu osvobodilo, nyní kolaborují (spolupracují) s „novou Moskvou“ – Bruselem. Nemohou si pomoci, je to v nich jako v koze. Má to ostatně logiku: Brusel „buduje socialismus s lidskou tváří“, bolševickou mystifikaci, že komunismus lze obnovit. Této iluzi se právě naši současní oslavovaní kolaboranti v osmašedesátém upsali. Kolaboranti osudem.
Sami tím slovem kdysi hanlivě označovali své „vítězné“ kolegy, kteří později pod Husákem spustili „normalizaci“. Byla to vlastně nadávka připomínající činy českých kolaborantů z doby německého protektorátu. Tehdy nepřesně. Přesný je ten pojem až dnes – respektive od roku 2004, kdy jsme se po krátké svobodné epizodě opět stali – přes bruselskou centrálu Socialistické internacionály – protektorátem svého mocného západního souseda. Dobrovolně samozřejmě. Volbami. Jako přes kopírák z roku 1948.
Komunisté měli v osmašedesátém slavné mystifikační heslo, které úspěšně vtáhlo do jejich naivně vedeného mocenského boje nekomunistickou většinu národa: „Jsme s vámi, buďte s námi!“
Stále to platí. Jsou s námi a budou s námi. Oni či jejich klony a ideoví následovníci. Vždycky budou stejní – revoluční, prolhaní, hnusící si vlastní národ. S jedinou podstatnou výjimkou: Až (pokud vůbec) se jednou dočkáme nového „osmašedesátého“ a Brusel k nám vyšle pořádkové jednotky pro „policejní operaci proti extrémistům“, stanou se z nich nekonečně bezohlednější Husákové, Biĺakové a Indrové. Mají přece svou zkušenost.
Půjdou nám po krku. Jdou už dnes. Kolaboranti.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde