V neděli po čtyřiceti letech vyhrála televizní hudební soutěž Eurovize opět skupina ABBA. Tentokrát však – protože minimalizace a modernizace pokročily – cele obsažená v jednom ženském muži. Pokud mu tak můžeme říkat.
Eurovize jako barometr
Žerty stranou, ve skutečnosti jde o něco velmi vážného. Nejen do pop-music tím vstoupil „nový fenomén“ – i když ve skutečnosti starý jako svět. Není jistě náhodou, že bezpohlavní „cosi“ jménem Thomas Neuwirth, které vyhrálo „eurosoutěž“ a nechá si příznačně říkat Conchita Wurst (něco jako Končít Buřtová), pochází právě z Rakouska. Svědčí to o něčem, co zdaleka není taková bžunda, jak se omylem na první pohled může jevit.
Pěvecká soutěž Eurovize je stejně jako všechny podobné „eurolegrácky“, totálně umělý projekt, který se ani dnes neobejde bez „přístrojů na podporu dýchání“ v podobě financování ze státních rozpočtů „hostitelských zemí“ (příznačné daňové doznání). Stejně příznačné je, pokud můžeme věřit údajům Wikipedie, že ji sleduje něco „mezi 100 až 600 miliony diváků ročně“ (příznačný „rozptyl“) a je tak prý „jedním z nejsledovanějších ne-sportovních přenosů na celém světě“.
Přesto, nebo právě proto, vítězové představují reprezentativní vzorek trendu, kterým se momentálně ubírá „střední proud“ populární hudby – a v jeho rytmu kráčí celý (euro-americký) pop svět. Eurovize je prostě tak trochu naše budoucnost.
Kvalitní řemeslo s „druhým plánem“
Vítěz ročníku 1974, švédská ABBA – samozřejmě také umělý projekt – byl však alespoň poctivým řemeslem. ABBA byla příjemná, apolitická, nenáročná, ve své ženské polovině přitažlivá, melodická a nijak intelektuální. Pro publikum, unavené hudebním i politickým třeštěním „šedesátých“, naprosto dokonale „vysoustruhovaná“.
O čtyřicet let později zíráme u obrazovek také na „dobré řemeslo“ při pohledu na „pana Buřtovou“.Samozřejmě, nejde o nic převratného – cirkusové „vousaté ženy“ přece vždycky spolehlivě přitáhly do šapitó celou vesnici. Jenže to by byl jiný případ. To se ještě poctivě se prodávala „zrůda“, nikoli „pokrok“.
Hysterické umění
Na první pohled se „pan zpěvačka“ jeví být jen zhruba podobně zoufalým pokusem šokovat, jakým byl například loňský projekt Hysterická literatura, který natáčel ženy, předčítající svou oblíbenou knihu, jsouce kýmsi pod stolem přiváděny k orgasmu.
Ten svědčil především o tom, kam se ubírá moderní cirkus zvaný kdovíproč stále ještě „umění“. I když měl alespoň dostatečně výmluvný druhý plán: sestřih dívek, čtoucích rozličné oblíbené knihy, končí slovy jedné z nich: „Není žádné moci na Zemi, kromě satana.“
Čtěte ZDE: Přituhuje: Soud nařídil stržení kříže nad San Diegem. V Oklahomě má Boží desatero nahradit pomník satanovi. Ani u nás satanovi miláčci nezahálejí
Kterak tolerance polidštila opici
Pozoruhodná „shoda podmětu s přísudkem“. Vousatá soudružka muzikant je pochopitelně pilně oslavována (nepochopitelně mírně rozpačitými) médii i sebou jako politické vítězství „tolerance“ nad člověkem.
A ono to tak opravdu je. A nejde vůbec o nic ojedinělého. Svědčí o tom třeba i stejně cirkusová varianta současného vysokoškolského vzdělávání: Na Harvardově univerzitě právě vypukl skandál, který je téže podstaty. A také v něm jde o „kulturní politiku“.
Vzorní satanovi pionýři
Studentská organizace „Klub pro extenzi kulturních studií“, názorně předvádí, co v orwellovské novořeči znamená slovo „extenze“ (původně rozšíření). Pozval si na univerzitní půdu Chrám Satanův, aby budoucí inteligenci v rámci „kulturní výměny“ zorganizoval satanskou mši. Pro méně znalé: černá neboli satanská mše je demonstrativní urážkou Boží, parodií křesťanské mše svaté, při níž je vzýván satan, znesvěcováno Tělo Kristovo a podobné „neškodné legrácky“.
Zděšená bostonská arcidiecéze se dovolila ozvat a vybídnout věřící k modlitbě za to, aby si „studenti“ svůj záměr rozmysleli. Odpověď dotyčných, ale i tisku, na sebe nenechala dlouho čekat: „Naším záměrem není hanobit žádnou víru ani náboženství, což by bylo protichůdné našemu vzdělávacímu plánu, ale poučit se a na vlastní kůži poznat rozdílné kulturní praktiky,“ vysvětlil politicky korektně vzorný student nové doby z „Klubu“.
Noviny New York Daily News se (jak se domnívají) hned poté vysmály „zaostalým“ křesťanům: „Všechny ty řeči o Satanovi vyděsily katolickou církev,“ cituje A. J. Delgado „ironický“ komentář novin ve svém článku pro server National Review Online. A ptá se: „Nezlobte se, ale copak to studenti myslí vážně, když říkají „Naším záměrem není hanobit žádnou víru ani náboženství“? Celý smysl černé mše je přece hanobení katolické víry! To už na Harvardu neučí ani základnímu umění – myslet?“
Pokroková umění ze starého Říma
Řečnická otázka. Na Harvardu se zjevně klade důraz především na „extenzi“ směrem k „pokrokovým uměním“. V rámci takové extenze je vzývání satana pouhým vzděláváním, případně „politickým prohlášením“. Jak píše Delgado: „Tiskový mluvčí Chrámu Satanova, který si říká Lucien Graeves (Lucka Hrobový) pro Daily News učinil prohlášení, v němž se praví, že černá mše má být „vzdělávací akcí“ a nikoli „nadpřirozeným rituálem“ (a dodává, že je „ateistou“). Daily News k tomu tónem „vidíte, vy hlupáčci, nic se neděje“, dodává: „To znamená, že akce Chrámu Satanova je spíše politickým prohlášením, než skutečným náboženským rituálem.“
Ani nevědí, jakou mají pravdu – a neví to dost možná ani sám znechucený komentátor, který se snaží přesvědčit, že o „náboženský rituál“ přece jen jde a uvažuje, co by se stalo, kdyby na Harvardu povolili „akci“ podobným způsobem urážející například islám. Má nepochybně pravdu. Současně však platí, že síly tohoto světa působí především přes „černé“ nástroje – jako je politika a pop-zábava. Chléb a hry. Ateistická náboženství.
Svět patří nám
„Toto vítězství patří všem, kteří věří v budoucnost míru a svobody. Jsme jednota,“ prohlásilo vousatý paní Buřt po svém „historickém vítězství“, které na chvíli zcela zastínilo politický souboj Ukrajiny s Ruskem, jenž jinak „pěvecké soutěži“ Eurovize dominoval. „Co se mne týče, splnil se mi sen. Ukázalo se, že v naší společnosti jsou lidé, kteří chtějí jít dál a nedělat kroky zpátky,“ dodalo pokrokové Buřt-zpěvačka.
To by se dalo tesat. Skoro tak pěkné jako slova jednoho je(jí)ho slavného rakouského krajana, který ostatně také svou kariéru odvozoval z buřtů. Těch, servírovaných před osmdesáti lety v bavorských pivnicích. Prohlásil: „Když mi protivník řekne ‚na vaši stranu nikdy nepřejdu‘, klidně odvětím: ‚Vaše dítě už nám patří... Co jste vy? Po vás brzy nebude ani stopa. Vaši potomci ale již stojí pevně v našem novém táboře. Brzy nebudou znát nic, než tuto novou společnost.‘ “
Tehdejší pokrokové vtělení se jmenovalo Adolf. A také mělo euro-vizi.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde