Euroskeptici se spojují: Národní kongres tvoří už 5 stran a další se hlásí. „Stali jsme se loutkami Bruselu, Washingtonu a Tel Avivu,“ říkají v prohlášení k 17. listopadu
Radek Pokorný přináší informace o zajímavém pohybu v euroskeptickém táboře, o kterém mlčí nejen hlavní média, ale dokonce i většina těch alternativních se též neodvažuje promluvit
Situaci po komunálních a senátních volbách charakterizuje pokračující odklon voličů od tradičních politických stran a přechod značné části z nich k projektu Andreje Babiše. Podle posledních průzkumů by ANO volila více než třetina všech potenciálních voličů. ČSSD je po ztrátě mnoha velkých měst otřesena a také její podpora se dále propadá. Ještě hůře je na tom po totálním debaklu i TOP 09 a ODS.
Mlčení o tom, že se něco děje
Pod hranicí volitelnosti se pohybuje jak Okamurův Úsvit, tak Piráti i Zelení. Naděje, kterou pro některé euroskeptické liberály představovali Svobodní, se zjevně také nenaplňují. Průzkumy jim přisuzují pouhé procento preferencí. Celkově lze říci, že voliči jsou po 25 letech od listopadu prostě unaveni. Většina se už ani voleb neúčastní, jako by instinktivně cítili, že nejde o akt svobodného rozhodování v samostatném státě.
Do této situace přichází oznámení pěti vlasteneckých stran. Za okázalého nezájmu médií, kupodivu tentokrát i většiny těch alternativních, sdělují, že dokázaly nalézt společnou řeč, a dohodly se na koordinovaném postupu. Nevšímat si tohoto pohybu je směšné. Bát se o něm referovat je pak přímo ubohé. Především proto, že jde o strany regulérní, zaregistrované, o strany, které jsou sice radikální, ale stále uvnitř zákonem vymezeného prostoru.
Že je hlavní média nálepkují jako „extrémistické“, mluví spíše pro tyto politické subjekty. Znamená to, že si svou agendu nedají médii diktovat. Zvláště v těchto dnech, kdy takzvaně slavíme návrat od totality k demokracii, je mlčení o tomto pohybu na neparlamentní politické scéně především vizitkou mediokracie. Informace nahradila tupá primitivní propaganda. Pojďme se proto alespoň my podívat, co se praví v tiskové zprávě ze setkání:
Spojování pokračuje
„Tuto sobotu se v Praze setkali zástupci euroskeptických a národně orientovaných stran sdružených v Národním kongresu, Dělnické strany sociální spravedlnosti a Národní demokracie, aby jednali o rozšíření tohoto orgánu o další politické subjekty, které projevily zájem o spolupráci.
Nelze si samozřejmě dělat velké iluze, že by sdružení vlastenecky orientovaných stran, mohlo v blízké budoucnosti nějak zásadně změnit poměry na politické scéně.
Národní kongres se tak rozšířil na pět stran. Vedle ND a DSSS jako stran zakládajících ho v současné době tvoří také zástupci Republikánské strany Čech, Moravy a Slezska (RSČMS), Konzervativního a sociálního hnutí (KSH) a politické strany Národní prosperita (NP).“
Zástupci těchto pěti politických stran přijali prohlášení Národního kongresu k 25. výročí 17. listopadu 1989, které je také dobré znát. V záplavě frází a poklepávání si na ramena, vyjadřuje frustrace nikoli nevýznamné části veřejnosti:
Čtěte ZDE: „Tajná“ gesta i veřejné postoje: Budou čeští svobodní zednáři a jejich „výkonné paže“ ve volbách opět dominovat? I Svobodní se již dali „přesvědčit“. Je u nás vůbec koho volit?
Promarněná šance?
„Národní kongres považuje události 17. listopadu 1989 za historický okamžik v novodobých dějinách země. Bohužel však naděje a ideály, které tehdy spolu s euforií ovládly drtivou většinu národa, zůstaly nenaplněny.
Naplněny ale ani být nemohly. Je potřeba konečně otevřeně říci, že šlo pouze o domluvené předání moci jedné skupiny skupině druhé, jištěné dohodou globálních velmocí. Listopad 89 byl převrat organizovaný americkými tajnými službami za souhlasu tajných služeb sovětských. Ikona tohoto převratu, Václav Havel, pak byla pouze loutkou americké strany, která měla zajistit pokojný přechod z jedné sféry vlivu do sféry druhé se zajištěním garancí pro představitele končícího režimu.
Není proto nijak překvapivé, že dvacet pět let od pádu komunistického systému v naší zemi nám nezbývá než konstatovat, že jeden totalitní režim sice padl, ale na jeho troskách byl vybudován režim s podobnými rysy. Potlačování svobody slova, zavírání politických odpůrců, špinění, pomlouvání těch, kteří nesouhlasí.
Česká republika se stala zemí, která se sice vymanila ze sféry sovětského vlivu, ale okamžitě jsme se stali loutkami Bruselu, Washingtonu a Tel Avivu. Šanci, být konečně zemí suverénní a samostatnou, jsme promarnili.“
První krok
Strany také jednaly o společném postupu před krajskými volbami a rovněž o dalším rozšíření Národního kongresu o nové, podobně orientované, politické strany. „Národní kongres má ambici sjednotit všechny euroskeptické a národně orientované subjekty, které o spolupráci projeví zájem, shodnou se na požadavku vystoupení České republiky z EU a na kritickém postoji k NATO,“ uvádí se v tiskové zprávě.
Nelze si samozřejmě dělat velké iluze, že by sdružení vlastenecky orientovaných stran, mohlo v blízké budoucnosti nějak zásadně změnit poměry na politické scéně. Konstatujme však, že jde o jeden z mála okamžiků, kdy vedení politických stran dokázala překonat osobní animozity a dohodnout se na spolupráci. Je to vůbec poprvé, kdy si političtí konkurenti s ohledem na vyšší cíl - opětovné nabytí samostatnosti České republiky - dokázali podat ruce a dohodnout se na společném postupu.
Není smyslem této „zprávy o pohybu“ jednotlivé subjekty hodnotit. Kromě standardně hloupého nálepkování, jež se jim od mainstreamu dostává, o nich zatím víme málo. Určitě mnohem více o nich vědí agenti tajných služeb, kteří je pravidelně infiltrují a sledují. Nám ostatním nezbývá, než si počkat, jak bude Národní kongres fungovat. Zda kromě odůvodněného protestu přinese i nějaké osvěžující ideje a smysluplná řešení, jež osloví větší část veřejnosti.
Budeme to narozdíl od mainstreamu se zájmem a bez předpojatosti dále sledovat. Už proto, že v každém případě jde o autentické politické subjekty, nikoli uměle marketingově vytvořená „hnutí“ či strany. Není ostatně vyloučeno, že právě v tomto, pro veřejnost kvůli mediální blokádě zatím "neviditelném", pohybu, sledujeme první příznaky opětovného zrození autentické politiky, která je u nás čtvrt století po převratu v troskách.
Tagy článku