Nedělní glosa: Nesnesitelná lehkost nenávisti Tomáše Ježka

8. 4. 2013

Tisk článku

Petr Hájek V médiích hlavního proudu jsou užitečné značky, podle nichž se lze v životě bezpečně orientovat. Pokud se vydáte opačným směrem.

Týdeník Ekonom přinesl rozhovor s exministrem Tomášem Ježkem. Téma lze snadno uhodnout. Je totiž jediné, o němž již zhruba dvacet let tento frustrovaný nešťastník mluví: Václav Klaus – původ všeho zla.

To by samo o sobě nebylo příliš zajímavé. Takových, kteří nic nevytvořili a svou frustraci si vybíjejí na hlavní postavě české popřevratové politiky, jsou spousty. V tomto případě jde však o nenávist speciální. Vyjádří ji s jistým údivem otázka novinářova, když spílání exprezidentovi přesáhne běžnou psychiatrickou normu:

„Myslel jsem, že jste byli kamarádi.“

„Ano v dětství, na gymnáziu. I později, pak to ale rychle skončilo.“

Tato patafyzická odpověď by jistě byla lahůdkou pro psychologa. Klíč k ní je však jednoduchý a prostý. Mezi zasvěcenými jde o známou věc, veřejnost však o ní neví z důvodu stejně jednoduchého a prostého: Staňte se členem velkoklubu Antiklaus.cz a mainstreamová média nad vámi roztáhnou ochranný deštník.

Jaké jsou tedy skutečné motivy nesnesitelně lehké nenávisti Tomáše Ježka? Stud a zhrzené ambice.

Komunistou a ne-ministrem

Nevím, jak na tom ti dva byli v dětství či na gymnáziu. Vím ale bezpečně, že na vysoké škole Tomáš Ježek jako jeden z prvních vstoupil z kariérních důvodů ke komunistům, zatímco Václav Klaus si o státostranu neumazal ani podrážky. To mohl být po převratu 1989 pro bývalého komunistu značný handicap, kdyby ho kamarád netáhl s sebou. A také důvod k oprávněnému studu. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří bývalí přátelé nikdy neodpustí, že jste jim pomohli.

Druhý důvod souvisí s prvním, je však ještě silnější: Dokud byl Tomáš Ježek ministrem privatizace v Pithartově vládě, nedal na Václava Klause dopustit. Po rozpadu federace a vzniku samostatné ČR, když VK sestavoval novou českou vládu, TJ pokládal za samozřejmé, že důležitý post ministra privatizace bude opět jeho. A přepočítal se. Zlaté vejce od kamaráda tentokrát nedostal.

Od té chvíle nabil ostrými a začal pálit po všem, co má třeba jen vzdálenou signaturu VK. Toť vše.

Od té chvíle je téměř jisté, bude-li se třeba v České televizi hovořit o „historické roli“ Václava Klause, určitě bude do deseti minut na obrazovce Tomáš Ježek.

Jde o stejně zaručený efekt jako když půjde o výklad čehokoli týkajícího se katolické církve či křesťanství vůbec.Do deseti minut sedí před kamerou či mikrofonem kněz-nekněz Tomáš Halík, aby vytvořil „interpretační rámec“ svými zednářskými mystifikacemi. Když jsem ho spatřil v ČT vzápětí po zvolení papeže Františka a viděl jsem, jak jásá, bez dalšího bylo jasné, že šlo o volbu velmi problematickou.

Tato dvojice Tomášů, patří prostě k velké množině obdobně dokonalých kompasů a barometrů využívaných médii hlavního proudu: Lze se podle nich bezpečně orientovat, pokud zvolíte přesně opačný směr, než ukazují.