Papež zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie: Ten, který hostil Pačamamu? Zednář zodpovědný za zlořády v Církvi? Bůh umí psát rovně i do křivých řádků... Přijde také obrácení Říma? Každý z nás k tomu může přispět
Michal Semín vyjadřuje naději, že přes všechny dílčí pochybnosti tentokrát už snad akt Zasvěcení proběhl tak, jak si Panna Maria Fatimská přála
Lze snad právem doufat, že po necelých 93 letech od okamžiku, kdy Panna Maria sdělila sestře Lucii v klášteře v Tuy svůj požadavek, aby papež zasvětil Rusko jejímu Neposkvrněnému Srdci, se vůle naší nebeské Matky konečně naplnila. Na svátek Navštívení Páně, který je současně kalendářním dnem, kdy byl náš Pán ukřižován, vykonal papež František akt, který mnohé věřící překvapil. Učinil tak po výzvě ukrajinských biskupů, reagujících na válečný stav ve své zemi. To je opravdu prvním papežem, který Mariin apel vyslyšel?
Připomeňme si ony podstatné podmínky, které Panna Maria stanovila. Má se jednat o veřejný, slavnostní akt, při němž papež, v jednotě s biskupy celého světa, zasvětí Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Prvním adresátem této výzvy Panny byl Pius XI., za jeho pontifikátu se však zasvěcení Ruska – ani vzdáleně – neuskutečnilo. Rusko sice zasvětil v roce 1952 Pius XII., bylo to však bez součinnosti ostatních biskupů. Nedokonalý byl též akt Jana Pavla II. v roce 1984 a to hned ze tří důvodů – nejednalo se o zasvěcení, ale pouhé odevzdání, přičemž chyběla zmínka o Neposkvrněném Srdci a do třetice všeho nedobrého, Rusko nebylo výslovně zmíněno (v textu modlitby čteme tato slova: „Dej světlo zvlášť těm národům, jejichž zasvěcení a odevzdání od nás očekáváš“).
Již 105 roků čekání: Proč dosud nedošlo k plnému zasvěcení Ruska Panně Marii?
Františkova modlitba před sochou Panny Marie Fatimské, pronesená večer 25. března na závěr kající pobožnosti v bazilice sv. Petra, však tentokrát všechny náležité aspekty vykazuje: „Matko Boží a Matko naše, proto se svěřujeme tobě a zasvěcujeme tvému Neposkvrněnému srdci nás samotné, církev a celé lidstvo, zvláště Rusko a Ukrajinu.“ Navíc se 21. března obrátil na všechny biskupy, aby se k této konsekraci ve stejnou dobu ve svých diecézích připojili. Lze samozřejmě pochybovat o tom, zda bylo nutné v rámci tohoto úkonu zasvěcení oslabit výlučné postavení Ruska konsekrací dalších subjektů, přinejmenším v případě Ukrajiny je však takové rozhodnutí srozumitelné. Důvodem není primárně ruská invaze, které tato země čelí, ale to, že v době, kdy se Panna Maria ve Fatimě zjevovala (1917) a kdy ohlásila, že přijde o zasvěcení Ruska žádat, byla dnešní Ukrajina z velké části součástí ruského impéria.
Zbývající část modlitby – vlastní zasvěcení nacházíme až v jejím samotném závěru – již však tolik důvodů k radosti nedává. Poetický jazyk místy vykazuje – navzdory několika krásným pasážím něžné mariánské úcty – teologickou mělkost, některé formulace jsou dokonce věroučně zavádějící („víno naší naděje se vyprázdnilo; Ty, která jsi utvářela Ježíšovo lidství“). Bohužel se zásvětná modlitba stala obětí i oblíbených témat papeže Františka, převzatých z pohledu katolické nauky právem kritizovaných dokumentů Laudato si či Fratelli tutti: mj. „uzavření se do svých nacionalistických zájmů; ochránci společného domova; válkou jsme zpustošili zahradu Země; ukaž národům cestu bratrství; učiň z nás tvůrce společenství“.
Pod válečnými mračny: Co řekla Panna Maria na Ukrajině? Bude národ znovu trpět?
Pojem hřích je v celém textu modlitby zmíněn jen dvakrát, navíc výhradně v tomto sociálně-ekologickém kontextu. Kde jsou hříchy proti Bohu – nevěra, hereze, náboženská svévole, apostaze – které jsou častým zárodkem hříchů proti člověku? O nich není v modlitbě jediná zmínka. Modlitba též zcela mlčí o hříších proti čistotě, které, jak Panna Maria ve Fatimě prostřednictvím nejmladší vizionářky Hyacinty světu sdělila, jsou nejčastější příčinou ztráty věčného života. Z textu úkonu zasvěcení by se mohlo zdát, že jedinými zly, za které se má lidstvo kát, jsou netečnost vůči potřebám druhých (papež vyzývá k ochotě otevřít naše domovy uprchlíkům), hlad, bída a válka. Text jako celek tak trpí – i díky absenci jakékoli zmínky o milosti a primátu nadpřirozených dober – určitým přídechem naturalismu a pelagianismu. Na druhou stranu však nelze vinit autora modlitby z toho, že by nadbíhal jinověrcům okatým potlačováním všeho katolického. Protestanti či vyznavači ekumenismu si text modlitby, přiznávající Panně Marii nadpřirozené výsady, mezi svoje skalpy rozhodně nepřidají.
Není snad nutné znepokojovat se tím, že akt zasvěcení provedl právě František, který – kromě jiných zlořádů, za který je odpovědný – ještě nedávno hostil pohanskou Pačamamu. Copak Pán Bůh neumí psát rovně i do křivých řádků? Nechce nám Hospodin právě touto cestou připomenout, že se běh světa neodvíjí od našich vizí a přestav, ale od Jeho vlastní Prozřetelnosti? V tomto smyslu má papež František pravdu, když říká, že „náš Bůh je Bohem překvapení“.
Fatima 1917: Sto roků od největšího zázraku novodobé historie
Nemá cenu spekulovat ani o tom, kdy a jak se – v případě, že akt zasvěcení opravdu plně odpovídá přání Panny Marie – začnou přísliby, dané lidstvu, naplňovat. Kdo očekává okamžitou proměnu světa k lepšímu, doprovázenou výjimečnými úkazy, bude asi zklamán. Nejen proto, že by si takový průběh dalších událostí mohli mnozí vyložit spíš jako plod čísi magie, než nezasloužené Boží milosti, ale i proto, že k završení fatimského poselství zbývá učinit ještě jeden důležitý krok – rozšíření úcty k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie prostřednictvím pravidelné modlitby svatého růžence a pobožnosti pěti prvních sobot. Neviňme z toho papeže, pokud tyto prostředky Boží milosti necháváme z vlastní vůle ležet ladem!
Na cestě k triumfu Neposkvrněného Srdce Panny Marie a slíbenému míru, který je více než jen klidem zbraní, nás tedy patrně čeká ještě nejedna strastiplná míle, na kterých se tma, jež nás momentálně obklopuje, může ještě více prohloubit. Přesto si nenechme vzít radost z nenadálého vývoje, jakož i naději, že navzdory všem případným dílčím nedokonalostem zásvětného aktu papeže Františka (nedostatečný počet biskupů, kteří se k zasvěcení Ruska připojili?) jsme o velký kus blíže obrácení nejen Ruska, ale také – bez toho je vítězství Neposkvrněného Srdce nemyslitelné – Říma. A spolu s ním i celého postkřesťanského Západu, v němž „omyly, jež Rusko rozšíří do celého světa“ mají svůj původní domov a kde se jim dnes daří snad ještě víc, než v samotném Rusku.
Bůh budiž veleben!
Panno Maria Fatimská, oroduj za nás!
Zdroj.
Tagy článku