Včerejšího dne se odebral na věčnost Miloslav kardinál Vlk. Postava v mnohém rozporuplná. Rozhodně více, než by se dalo vyvodit z pietních komentářů v médiích. Byl totiž typickým představitelem modernistického směru v Církvi a důsledným (a v tomto směru i mnohdy zcela prokazatelně pomýleným) pronásledovatelem katolické tradice a všech, kteří tisíciletou nauku v její autentické podobě brání.
Všichni katolíci v této vážné chvíli jistě pevně doufají v jeho věčnou spásu, a za ni se také s upřímným srdcem modlí. Právě tak, jako byl pan kardinál rozporuplný ve věcech duchovních, nebyl jednoznačný ani ve veřejném působení jako občan. Řada jeho postojů ke společenským tématům bylo pevných a vedených jistě upřímnou snahou o nápravu mravních poměrů našeho veřejného života. Stál však také často na straně těch, kdo nemravy do naší polistopadové reality zaseli a vnesli.
Nikomu samozřejmě nepřísluší spekulovat o tom, kam se jeho duše nyní odebrala. Nikdo nevidí do jeho vztahu s Bohem nebo stavu jeho duše v okamžiku smrti. Věřme, že odešel smířen. Jistě to ví jen sám Bůh. Pro nás, kteří na tomto světě ještě zůstáváme, by však každý takový vážný okamžik měl sloužit i k hlubšímu zamyšlení.
Kam duše odcházejí
Nevíme, kam se duše zesnulých odebraly, a modlíme se za ně. Víme, že jejich posmrtná cesta může vést třemi směry: přímo k Bohu, do věčného zavržení - nebo do očistce. V prvních dvou případech duše naše modlitby a přímluvy v podstatě nepotřebují. U Boha je věčná blaženost, zatímco peklo je místem a stavem, z něhož není cesty zpět.
Jiné to je v případě očistce. Tam mají duše naopak našich modliteb velmi zapotřebí, a to proto, aby byly očistcové tresty zmírněny či zkráceny - a duše tak mohla jít co nejdříve k Bohu, neboli, jak se obecně tradičně říká, do nebe.
Proto jsou za duše slaveny také zádušní mše. Ty se však bohužel dnes v hojných případech změnily v bezobsažný happening. Často dokonce v jakousi dodatečnou oslavu zemřelého - někdy i v případech, kdy dotyčný svými postoji do poslední chvíle jasně demonstroval svůj odmítavý vztah k Bohu, nebo dokonce jak mu na věčné spáse (ne)záleží.
Tak tomu bylo třeba v případě páně kardinálova přítele Václava Havla. Jiným smutným případem je pak například slavný francouzský básník Voltaire, zapřisáhlý bojovník proti křesťanské víře, jenž se nakonec před smrtí prý dožadoval kněze - ovšem jeho podobně "osvícení" přátelé ho k němu nakonec nepustili. Kde oba skončili, ví samozřejmě jen Bůh.
Očistec (latinsky purgatorium, z purgo - čistit, očistit) je stavem, během něhož se očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebeského stavu, přičemž nezbytnou podmínkou je, aby člověk zemřel smířen s Bohem.
Samotný pojem je v běžné řeči mezi lidmi dnes užíván bez zřetele na jeho skutečnou podstatu a závažnost - podobně, jako třeba výraz peklo. Kvůli jeho nadužívání v různých přirovnáních a metaforách se jako jeden z mála pojmů udržel i v povědomí ateistické části veřejnosti. Ale ani mnozí věřící již neznají jeho skutečný účel a podstatu. Proto v postním období, které právě prožíváme, je na místě si to připomenout.
Čtěte ZDE: Otázka hříchu: Ze zla se stala společenská prestiž. Ani zkáza planety či jaderná válka není horší. Ďábelské zmatení pojmů a logická nevyhnutelnost pekla. Tajemství neposkvrněného početí
Nutnost očistce
Existence místa očišťování, na kterém musí trpět ti, co sice byli v době své smrti ve stavu posvěcující milosti, ale ještě si neodpykali všechny své hříchy, je platným dogmatem. Toto očišťování je nutné, jak naznačují mnohá místa Starého i Nového zákona.
Kněz a velký učenec Tertullianus hovoří již ve třetím století o oběti za mrtvé jako o apoštolské tradici. Svatý Jan Damašský pak říká v jedné ze svých řečí o zesnulých: "Učedníci a apoštolové božského mesiáše učili, že je třeba provádět v plodných, neposkvrněných a oživujících Tajemstvích oběti mše svaté památku těch, co usnuli jako věřící."
I prostá logická úvaha nám říká, že existence očistce je nezbytná. Vždyť mnoho lidí zemře sice ve stavu přátelství s Bohem, avšak za svého pozemského života se dostatečně nepřičinili o vlastní svatost pokáním za vlastní hříchy. K tomu je ovšem třeba chápat podstatu nekonečné Božské spravedlnosti, jak jsme již zde před časem vysvětlovali v článku o pekle.
Zemřelí totiž často ještě nejsou připraveni předstoupit před tvář nekonečně svatého Boha, nýbrž musí nejprve podstoupit očistu své duše, aby tak dohnali to, co během pozemského života zanedbali. Někteří svatí, jimž bylo darováno nadpřirozené poznání očistce, ujišťují, že duše ve světle Boží přítomnosti na onom světě poznává samu sebe jako tu, která potřebuje očistu. V tomto zcela jasném sebepoznání ve světle přítomnosti Boží spočívá její "soud". Jelikož v tu chvíli duše jasně poznávají, že ve svém nedokonalém stavu nejsou ještě připraveny vstoupit před Boží pohled, z vlastního popudu a s radostí se vrhají do plamenů očistného ohně.
Utrpení v očistci
Na Zemi odměňuje Bůh naše oběti a dobrovolně snášené utrpení velkoryse a spokojí se s málem. Trpělivě snášené utrpení neslouží jen jako pokání za naše hříchy, ale přináší i zásluhy. Naproti tomu v očistci je utrpení bez jakékoliv zásluhy, i bez momentální útěchy. Utrpení v očistci jsou proto různě těžká a dlouhá, vždy podle stavu, do jakého dospěla duše v době své smrti. Některé duše očistcem jen "proběhnou", jiné tam musí setrvat dlouho.
Svatý Tomáš Akvinský říká: "I nejmenší trest v očistci překonává všechno utrpení tohoto světa.“ Vlastní trest pro duše spočívá především v tom, že nesmí hledět na Boha. Když se duše po smrti oddělí od těla, zcela jasně a plně poznává, že jejím cílem je pouze Bůh, všechno ostatní je bezvýznamné a zbytečné. Toto vědomí je spolu s bolestivou lítostí nad všemi hříchy hlavní podstatou očistného utrpení.
Duše nesou útrapy v očistci s tou nejdokonalejší oddaností a trpělivostí. Svatý Alfons z Liguori píše: "Mnohem větším, než utrpení smyslů v očistci, je utrpení, které tam musí svaté duše snášet tím, že jsou zbaveny patření na svého Boha. Neboť tyto duše zahořely nejen přirozenou, ale i nadpřirozenou láskou k Bohu - a tak jsou silně přitahovány ke spojení se svým nejvyšším Dobrem. A když samy sebe vidí zadržené vlastní vinou, pociťují tak prudkou bolest, že by je mohla v jakýkoliv okamžik zabít, pokud by mohly umřít."
Svatá Kateřina z Janova napsala: "Kdo si své hříchy odpyká v tomto životě, splatí pár haléři vinu za tisíců dukátů. Kdo si ale své viny odpyká až v příštím životě, ten zaplatí tisíce dukátů namísto pár haléřů." Podobných citátů z úst velkých světců a učenců historie lze najít mnoho. Jen na ně mnozí ke své škodě kupodivu "zapomněli".
Čtěte ZDE: Dušičkový týden končí. Svatořečení Václava Havla. Kdo se dnes za něj ještě pomodlí? Pozvánka do místa, kde o existenci očistce přestanete pochybovat. Neodbytná tchýně. Memento mori!
Potřebujeme se navzájem
Protože si duše v očistci samy sobě nedokáží zajistit a získat ani nejmenší úlevu, bez ustání touží po záchraně a pomoci. Právě my ještě žijící pro ně můžeme získat mnohou útěchu a úlevu, možná dokonce úplné vysvobození. Čím ubožejší někdo je, tím více jsme povinni mu pomoci. A kdo může být ubožejší než ten, kdo zažívá posmrtná muka v očistci?
Je proto důležité vzpomínat a modlit se za duše v očistci nejen na dušičky, ale po celý rok. Vždyť v kterékoli chvíli každý z nás může stanout před soudnou stolicí Boží - a pak také toužebně očekávat modlitby živých a důvěřovat v jejich srdečnou a velkorysou pomoc.
Tuto milost si můžeme sami zasloužit už i zde na Zemi - třeba právě, když se v modlitbě spojujeme s dušemi v očistci.
Tagy článku