Na konci září 2009 přijel Benedikt XVI. na pozvání prezidenta Václava Klause do České republiky. Když po třech dnech odjížděl, stál jsem s několika kolegy z prezidentské kanceláře na ploše starého ruzyňského letiště, abychom mu naposledy stiskli ruku. V tu chvíli jsem zahlédl něco podivného: na zabělené nebe se vyhouplo druhé Slunce. Viselo přímo nad letadlem a zmizelo až s papežovým odletem. Brzy poté, po třech nádherných slunečných dnech, se strhla bouře. Ateistu takové úkazy nezajímají. Lze je jistě snadno materialisticky vysvětlit. Avšak ti, kteří svět nevnímají jako bezúčelný mechanický stroj, mohou v takových jevech, jako je "projekce druhého Slunce", vidět znamení, jež nás mají na něco upozornit. Patřím mezi ně.
Zlořečený koncil
Německý kardinál Josef Ratzinger, jenž na svatopetrský stolec usedl po smrti Jana Pavla II., je a vždy byl podivuhodná a složitá postava. Velký intelektuál, teolog a duchovní autorita, charismatický muž, jenž na první pohled není vůdcovský typ – a přece hlava jedné z největších světových organizací. Šokujícím ukončením svého pontifikátu nemohl lépe přednést poselství o stavu světa. Rozhodl se tak jako druhý papež ve dvoutisícileté historii křesťanské civilizace. Základním dilematem, s nímž se zjevně nedokázal vyrovnat, je postoj k Druhému vatikánskému koncilu (1962–1965), tedy k "modernizačnímu hnutí" v katolické církvi.
Šokujícím ukončením svého pontifikátu nemohl papež lépe přednést poselství o stavu světa. Rozhodl se tak jako druhý papež ve dvoutisícileté historii křesťanské civilizace.
V padesátých a šedesátých letech minulého století přitom sám Josef Ratzinger patřil mezi "pokrokáře", kteří v církvi připravili revoluci. Modernisté koncil zcela ovládli a prosadili šokující změny. Josef Ratzinger se tak ocitl na správné straně barikády, a jeho církevní kariéra šla proto strmě nahoru. Později, jako hlavní vatikánský teolog a ideolog, si uvědomil tragické důsledky, jež koncil a pokoncilní modernistické hnutí v církvi a mezi věřícími napáchaly, a snažil se je brzdit. Neuspěl. Ale prohrál svůj zápas doopravdy?
O ČEM BYL BOJ?
Pochopit, o čem je tento boj a proč je tak zuřivý, není snadné ani pro nezasvěcené věřící. Nevěřícím či jinověrcům je to úplně jedno – netuší totiž, že se za jejich zády hraje i o ně. Vnímají katolickou církev mediální optikou jako podivnou přežilou instituci, která se v posledních předsmrtných křečích cuká ve skandálech: Tu s pedofilními kněžími, tu s "nemravnými" restitucemi majetku, odporujícími takovým samozřejmostem moderního světa, jako jsou potraty, homosexuální sňatky a další "samozřejmosti", které politické strany – včetně takzvaných pravicových či formálně konzervativních – již běžně akceptují jako "politicky korektní".
Jenže problém je v tom, že katolická církev není ani politická strana, ani žádné jiné "občanské společenství" tohoto druhu. A nesmí nás mást, že právě zde, v Evropě, se často jako politická strana chová. Ten dojem vzniká především z toho, že ji v médiích reprezentuje výhradně pouze několik pečlivě vybraných postav, které s mediokracií kolaborují – záměrně či bezděky – na rozbití církve.
Fokolaristé
Možnost využívat církevní strukturu pro své skupinové politické a mocenské cíle je také plodem II. vatikánského koncilu. Jde především o "hnutí" Opus dei a Focolare. Právě druhé jmenované se nejvíc týká naší české reality. ?Do hnutí vstupovali zprvu kněží napojení v sedmdesátých a osmdesátých letech na havlistický disent. V letech devadesátých jej pak používali ke vstupu do církevních i světských mocenských struktur – typicky třeba Josef Lux a Miloslav Vlk.
Možnost využívat církevní strukturu pro své skupinové politické a mocenské cíle je také plodem II. vatikánského koncilu. Jde především o "hnutí" Opus dei a Focolare
Nechme promluvit dnes již zesnulého kněze Jiřího Reinsberga, který v pražském chrámu Matky Boží před Týnem a kostele svatého Havla poskytoval v dobách komunismu útočiště intelektuálům, disidentům i studentům, a přestože zde zaváděl českou liturgickou pokoncilní reformu, měl na tato hnutí jednoznačný názor: "V církvi může existovat nepotismus dvojího druhu – jednak příbuzní pokrevně, jednak duchovně. Tihle duchovní kámošové jsou strašně nebezpeční.
Těch různých hnutí je samozřejmě víc, ale hlavní nebezpečí bych viděl u tří – jsou to Opus dei, Focolare a charismatici ... Lidé, kteří to začali dělat, si z toho udělali záležitost, jež postrádá smysl pro to, co je katolicita, co je pro všechny – kat holon, pro každého. Stane se z toho jakási partaj, a to není dobře ... Druhá věc je, že si navzájem pomáhají k postům. Kdyby se jen povzbuzovali ve víře, to by byla znamenitá věc, jenže se z toho nemají dělat pozice."
Těch různých hnutí je samozřejmě víc, ale hlavní nebezpečí bych viděl u tří – jsou to Opus dei, Focolare a charismatici ... Lidé, kteří to začali dělat, si z toho udělali záležitost, jež postrádá smysl pro to, co je katolicita, co je pro všechny – kat holon, pro každého.
Ukázkově klasická byla v tomto smyslu sestava diskutujících v komentovaném zpravodajství České televize několik hodin po oznámení papežovy rezignace: kardinál Miloslav Vlk, z katolické církve exkomunikovaný Ivan Štampach a biskupka husitské církve. Pochopitelně již předtím několikrát mluvil Tomáš Halík. Tím byl stanoven interpretační rámec, podle něhož se dále jede: Odvážný čin, papež zvážil své síly, na problémy, jimž katolická církev čelí, je potřeba silná manažerská osobnost a tak dále.
O tom, že pozadím je spor o Druhý vatikánský koncil, zájmy a postavy snažící se urychlit jeho rozkladné důsledky, s nimiž papež zřejmě svedl marný boj a v obklíčení nakonec kapituloval, jsme se pochopitelně nedozvěděli ani slovo.
Temné hnutí
Druhý vatikánský koncil svolal roku 1961 papež Jan XXIII. Sám měl na počátku na mysli koncil, který přizpůsobí církev modernímu světu. Označil to jako "Aggiornamento", což je italský výraz pro uvedení účetních knih do stavu odpovídajícího aktuálnímu datu. Uprostřed jednání koncilu zemřel a jeho nástupce Pavel VI. koncil dokončil a dohlížel na realizaci koncilních usnesení. Po něm, v roce 1978, přišel Jan Pavel II.
Závěry koncilu byly zdrcující. Odpovídaly atmosféře šedesátých let, explozi hodnotového liberalismu, jehož vlajkovou lodí se stala nikoli náhodou pověstná "sexuální revoluce". Naprostá většina "pedofilních skandálů kněží", jež se jako zázrakem objevily v médiích až v posledním desetiletí, patří nikoli náhodou do sedmdesátých let jako přímý důsledek výsledků koncilu. Také to je však pouze vrcholek ledovce.
Klíčové, pro většinu nekatolické veřejnosti pochopitelně zcela nezajímavé byly však drastické zásahy do liturgie, a dokonce i Písma svatého. Katolictví pod nálepkou ekumenismu vykročilo ke "konkurenčnímu" protestantství a rozkymácelo vše, na čem dva tisíce let stálo.
V čele tohoto ničivého procesu stáli – a stojí – němečtí biskupové. Nebylo proto žádným překvapením, že po smrti Jana Pavla II. usedl na papežský stolec Josef Ratzinger, který přijal pontifikální jméno Benedikt XVI. Měl za úkol dovést rozložení katolické církve do finále. Jenže nepochopitelně – alespoň pro ty, kdo za jeho zvolením stáli, temné hnutí Opus dei na místě prvním – se "postavil na zadní".
Vynucená rezignace
Je velmi pravděpodobné, že rezignace Benedikta XVI. byla vynucená. Osm let na nejvyšším stupni vatikánské hierarchie se pokoušel alespoň trochu zpomalit rozjetý expres řítící se k okraji útesu. Intelektuál a nepochybně Bohu hluboce oddaný papež udělal riskantní krok: Místo aby pracoval v zájmu svých "sponzorů" usilujících o rozklad církve jako mystického těla Ježíšova, obrátil se ke Kristu.
Katolictví pod nálepkou ekumenismu vykročilo ke "konkurenčnímu" protestantství a rozkymácelo vše, na čem dva tisíce let stálo.
Byl obviněn – vláčen médii, skandály a pohrdavým odporem, jejž mu dávali najevo tím, že okatě ignorovali jeho papežská rozhodnutí a naléhání týkající se záchrany alespoň částí liturgie, srdce katolictví. Byl odsouzen – spiknutími v jeho nejbližším okolí, které z něj učinilo bezmocného vysmívaného naivku.
Byl ukřižován – moderním způsobem, tedy virtuálně. Nad místem ukřižování a hrobu svatého Petra vstoupil na kříž nepochopení, jež jeho abdikace v mnoha věřících nutně musí vyvolat, neboť mediální interpretace jim nedá prostor k jinému než "povolenému" výkladu. Stal se mučedníkem jako mnoho jeho předchůdců.
Epilog
Podle irského biskupa Malachiáše, který ve dvanáctém století v prorockém vytržení sepsal seznam a charakteristiky posledních 112 papežů, byl Benedikt XVI. předposledním v řadě. Na jeho místo má být zvolen "druhý Petr", poslední náměstek Boží na zemi, předcházející parúsii, opětovný příchod Kristův před koncem světa. Pro ateisty či jinověrce směšná pověra. Ve Vatikánu je však seznam pečlivě sledován, protože zatím se téměř přesně naplnil.
Tagy článku