Popisek: Knock-out
|
Autor: Ondřej Höppner
Děti za své rodiče nemohou. Nebo je to naopak? O mravních trpaslících
Petr Hájek "V poslední době je na něm čím dál víc znát po tatínkovi zděděná lepra (a tak v jeho případě neplatí, že děti za rodiče nemohou)…" O kom je řeč? O mně a mém otci. Proč?
Narušil jsem mediální smuteční byzantinské bakchanálie provozované při prvním výročí smrti Václava Havla. A to tím zločinem, že ve své knize Smrt v sametu jsem se touto postavou našich moderních dějin zabýval kriticky, nikoli s adorační svatozáří. Tak mám lepru. Po svém otci.
Rodinné tajemství
Kdo toto naše rodinné tajemství odhalil? Spisovatel Jiří Stránský ve svém článku v MFD 18. 12. "S jeho odchodem jsme ztratili víc, než si umíme představit". Řeč byla o Václavu Havlovi, nikoli o mém otci.
Tak. V devětatřicátém, po Opletalově pohřbu, byl otec mezi těmi studenty, které Němci odvlekli do Sachsenhausenu. Prožil v koncentráku půlčtvrta roku a nikdy se nezbavil vzpomínek na kamarády, kteří tam zahynuli. Tábor ovládala samospráva německých komunistů.
Otec, student filozofické fakulty, z definice tedy levicový intelektuál, je obdivoval. V tom pekle se stal komunistou. Po válce a "sametovém převratu" 1948 patřil k intelektuálnímu mainstreamu, který s nadšením vítal nový svět. Jako literární a divadelní kritik psal a pral se, protože v pravdy bolševické lži a nenávisti v lágru uvěřil.
Miloval jsem svého otce a už se to nezmění. Mravní trpaslíci, kteří si ze svého věznění udělali po převratu kádrováckou živnost, v tom čichají lepru.
Na počátku šedesátých let založil a řídil časopis Plamen, který podstatně přispěl k "tání" politických poměrů. Jako první otiskl Solženicyna a další, spoluorganizoval slavnou kafkovskou konferenci a... psal a pral se.
V osmašedesátém ho z Plamene vyhodili, protože nebyl progresivista, ale "konzervativec". Po okupaci založil časopis Tvorba a opět ho řídil. V půli sedmdesátých let otiskl mou povídku Exil. Dělnické kolektivy psaly ÚV KSČ, že tudy tedy ne, že kontrarevoluce opět zvedá hlavu.
Otce opět vyhodili – mě však kupodivu nechali žít. Udělali totiž absurdní závěr: Nebyla "chybná" povídka, ale její otištění. A děti za chyby svých rodičů nemohou. Pochopil jsem, že bolševický systém atrofuje a rozkládá se.
Můj otec Jiří Hájek pomohl na svět skvělým knihám, literárním a divadelním autorům, z nichž se mnozí stali hvězdami. Obdivoval jsem jeho vzdělání. Jediné, o čem jsme se hádali, byla politika. Že byl autentický levičák, prokázal definitivně, když po dalším sametovém převratu, nedlouho před svou smrtí, dospěl k závěru, že Václav Havel je pro naši zemi relativně dobrým řešením.
V tomhle jsme si porozumět nemohli. Teď zase já jsem psal a pral se, že s Havlem míříme zpět, odkud jsme vyšli – do světa bez demokracie, do světa vlády nevolených elit a totalitních revolučních vizí.
Havlův mravní trpaslík
Psal jsem to v době, kdy "Ten, Co Tančil S Vlky" (V. Havel slovy Jiřího Stránského v tomtéž článku) a jeho mediální a intelektuální smečky v nekonečné převaze útočili proti "všemožným Klausům a Hájkům" (J. S. tamtéž).
Svou knížku jsem vydal právě proto, že mlčet o skutečných záměrech a cílech havlismu by se rovnalo zločinu kolaborace. Když jsem psal Smrt v sametu, čerpal jsem nejen z dokumentů, ale také od mravních obrů. Včetně těch, kdo s Václavem Havlem byli v komunistickém vězení. Někteří knihu před jejím vydáním přečetli a s jejími závěry souhlasili.
Miloval jsem svého otce a už se to nezmění. Mravní trpaslíci, kteří si ze svého věznění udělali po převratu kádrováckou živnost, v tom čichají lepru.
Tagy článku